O čem je váš dokument?
Je to příběh kluků ze Ztohoven, kteří jsou autoři vyvěšení červených trenýrek a vytvoření vlastně nového symbolu. Film se řešil čtyři roky, pak jsem si dala pauzu, protože se tam ještě staly nějaké peripetie, a teď jsme ho konečně dodělali. Je to velmi situační film, který jsem si vždycky přála udělat. Divák si bude moct utvořit vlastní názor, ale třeba mu to i nějakým způsobem nabídne pohled na naši vládu a společnost. Dopředu ale neříká, ač vím, že ten název je zjevný, jaký já mám názor. Spíš se snaží poukázat na to, jak ty trenýrky byly náročné, a ukáže některé věci, které nefungují.
Považujete tento projekt za předvolební pomůcku?
Jako mojí? (smích) Že bych šla jednou kandidovat třeba na prezidenta?
Myslel jsem spíš, jestli tím chcete otevřít oči voličům, pokud jsou na vážkách.
Jsem ráda, že bude mít film premiéru na podzim před volbami. Může i spoustu věcí v lidech utvrdit, ale to je v pořádku. Respektuji názor druhého a jsem si vědoma, ač žiji v bublině, že lidé mají právo věřit a důvěřovat lidem, které uznají za vhodné. Přesto jsem se tímto dokumentem snažila ukázat novou stránku naší vlády, nebo té funkčnosti.
Velký dík patří skupině Ztohoven, že mě vůbec pustili do svého světa, dali mi unikátní záběry z přípravy i vyvěšení trenýrek. Řeší se tam různé věci, je tam i mikropříběh se skupinou Vojna, která šla zase proti Putinovi. Ukáže se, že i dobro lze zneužít. Ty věci ale nejsou jen černobílé, jsou strašně barevné.
Jaké role vás coby herečku nejvíce osloví?
Mám hodně ráda představení Taneční hodiny, které máme v Divadle Unglet. Hrajeme v tom já a Mirek Táborský. Pak ještě komedie Skořápka, kde hraji s Alenkou Mihulovou. Z filmových rolí to byl Bourák od Ondřeje Trojana. Já jsem na Divadle Sklep vyrůstala a Ondřej Trojan je pro mě geniální režisér i herec.
Mám ráda i Mlýny, které si pamatuji dodnes. Ten film je skvělý a jsem ráda, že jsem tam mohla být s Jirkou Macháčkem, se kterým jsme vytvořili takový prapodivný pár. Mám vlastně ráda všechny filmy, ve kterých jsem hrála, nebo role na divadle. Velmi si toho cením a moc mě to baví.
Jste sebekritická?
Sebekritiku mám velkou. Jsem perfekcionalista a jsem na sebe strašně přísná. Ono to není dobré, protože když se dostáváte do stresových situací, tak vás to naopak rozhodí. Jsem hrozný perfekcionalista i na mluvu a na to, jak umím text.
Ono to může člověka limitovat, a když se něco nepovede, byť jsou to maličkosti, tak můžete propadnout zoufalství. Stává se vám to?
Určitě stává, ale už opravdu méně, hodně jsem v tom na sobě zamakala. Fakt se to učím a je to vědomá práce. Vždycky se musím probrat a říct si, že toto mi nepomůže k cíli, nebo k tomu, kam jdu. Musím s tím pracovat, nemám to přirozeně.
Máte v osobním životě nějaké nesplněné tužby?
Těch je! To je krásná cesta a moc se těším, ale je to všechno vývoj. Jsem taková tajemná, co? Ale teď třeba můžu říct, že se těším, že vyjde nějaká dovolená třeba k moři. Na konci srpna, nebo na konci prázdnin.
Jste typ, co se rád sluní?
Moc mě nebaví opalování, strašně se u toho nudím. Zároveň mám hodně bílou, takovou tu porcelánovou pleť, takže mi to ani není doporučováno. Ale baví mě někdy usnout na slunci. A miluji moře! Mám taky ráda, když ležím třeba dva dny u moře, ale pak už potřebuji výlet a něco poznávat, vzdělávat se.
Čeho si na sobě jako žena nejvíce vážíte?
Asi čím dál tím více své křehkosti a toho, že vůbec nejsem silná, tak jak působím. Síla mi sice pomáhá ustát nějaké situace, nebo uskutečnit nějaké věci, ale je ve mě také obrovská křehkost, kterou už neskrývám a začala jsem ji ukazovat. Ale ještě jsem furt na začátku. (smích)
Nepůsobíte jako zranitelná žena. Zneužívají toho muži, když pak na tu vaši křehkost přijdou?
Myslím, že ne. Naopak když ukážu, že mám velké slabiny a jsem křehká, jsou rádi. Mám pocit, že si toho naopak cení víc, než kdybych ukazovala sílu. Je dobré to mít v harmonii.
