Chystanou expedici přitom neohrožují ani technické problémy, ani živelní katastrofa a už vůbec ne mimozemští vetřelci, nýbrž typicky francouzská moderní hrdinka.
Stala se sice členkou mezinárodního týmu jako jediná žena, náležitě hrdá, ctižádostivá a emancipovaná, ovšem také jako matka žijící sama se sedmiletou dcerkou, kterou kvůli pobytu na mezinárodní stanici rok neuvidí.
Pravda je, že Proxima se svým úhlem pohledu od běžných kosmických thrillerů sympaticky liší. Ale pravda také je, že hrdinčino váhání mezi vysněnou prací a mateřskou láskou nekonečně protahuje, až méně trpělivý divák dostane chuť zakřičet – Cožpak to milostivá nevěděla, než se do konkurzu hlásila?
Greenová, partnerka agenta 007 z příběhu Casino Royale, musí svou postavu vedle fyzicky náročného tréninku provést vnitřním bojem. Všichni kolem jí chápavě vycházejí vstříc: otec dítěte, jenž se o školačku vzorně stará, lidé z Bajkonuru, kteří uctívají Valentinu Těreškovovou, i oba kolegové z posádky, Američan, kterého hraje výtečný Matt Dillon, a Rus, jehož představitel Alexej Fatějev si poradí dokonce s lyrickým okamžikem, kdy vyzve „Je čas na poezii“ a začne recitovat.
Tam, kde kamera sleduje přípravy včetně simulace stavu beztíže, se Proxima blíží zajímavému dokumentu, ostatně točilo se i v reálném výcvikovém středisku v Německu.
Ovšem vždycky znovu se režisérka a scenáristka Alice Winocourová vrátí k těžké volbě zaměstnané matky, kterou přitom ozvláštňují pouze atraktivní kulisy – vždyť snad každá maminka musela někdy vzít potomka s sebou do práce a tiše trnout, jak dlouho tu vystačí s pokynem „zatím si kresli“.
Logicky musí přijít vzpoura, kterou malá Zélie Boulantová rozpoutá viditelně s chutí; vůbec platí, že kdykoli je dívenka na scéně, její přirozenost historku mile oživuje.
Nicméně Proxima, jak ostatně doloží v závěrečných titulcích, chce složit hold dobyvatelkám vesmíru, tudíž donekonečna sleduje dilema matky, z něhož pro herečku plynou dva splněné úkoly. Zaprvé vlastní kondicí prokázat, že její hrdinka nepotřebuje ve světě mužů žádné „ženské“ úlevy, zadruhé doložit, že jí to sluší i ve skafandru, třebaže pro větší potěchu očí si Greenová občas chodí tiše poplakat také do sprchy.
Vlastně svým způsobem zosobňuje Proxima rozdíl mezi evropským a americkým filmem, tedy mezi levnou, zato umělecky stylizovanou variací žánru a mezi nákladnou přímočarou podívanou zaměřenou jen na velkolepé trikové efekty.
Ovšem i francouzsko-německá koprodukční z nouze ctnost by potřebovala vynalézavější příběh a zejména pointu, která sice dojímá, ovšem nic neřeší a mezi odborníky možná vzbudí i mírné zděšení.
Člověk si tak zapamatuje jednak výjevy z povinné karantény posádky před odletem, kde všudypřítomné roušky evokují pandemickou současnost, jednak větu, v níž se tají klíčový vzkaz celého filmu: „Nejtěžší není start, nýbrž návrat, kdy zjistíš, že tu žili bez tebe.“
Jinými slovy, průzkumníci jiných světů nebyli u toho, kdy jejich dítě poprvé sedlo na kolo, dostalo první jedničku nebo první pusu. Ale to si snad mohou uvědomit i bez přímého přenosu duševních pochodů z trenažéru.
