Je to správně, že tým vede paní doktorka Adámková, která je přednostkou preventivní kardiologie v IKEM, tedy ne „klasický“ vědecký pracovník?
Nejsem o tom přesvědčen, že je to ideální vedení, protože paní profesorka má zcela jinou specializaci. Nikdo z týmu nemá zkušenosti s vývojem vakcín a léků. Navíc chybí propojení na farmaceutický průmysl, ale to může být důsledkem toho, že byl v minulosti v Česku zdecimován.
Měl by to tedy podle vás vést někdo z vědecké obce. Je to ale přeci jen lékařka, proč to tedy podle vás nestačí na vedení takového týmu a projektu?
Vývoj vakcíny, a to samé platí také pro vývoj léku, by měl optimálně vést někdo z farmaceutické firmy.
Proč farmaceutická firma? To jde jen o peníze?
Nejen o ně, ale ano. Jde o to, aby šlo o firmu, která má ambici vakcínu v budoucnu vyrábět a tím také do projektu aspoň částečně investovat. Jde o velmi nákladné výzkumy. Současně jde ale také o to, že farmaceutické firmy mají zkušenosti s procesem uznávání léčebného procesu, který také není jednoduchý. Pak se také lidé z takových firem běžně obklopují lidmi z vědecké obce, odborníky. A nakonec jde také o samotné řízení výzkumu.
Myslíte z manažerského hlediska, nejen z lékařského a vědeckého pohledu?
Ano. Ono je řízení takového procesu skutečně jako řízení firmy. A myslím to v dobrém slova smyslu. Hlavní rozdíl mezi vědcem a manažerem je to v tom, že vědec má přirozenou tendenci odbočovat od toho hlavního směru, pokud narazí na něco zajímavého „za rohem“. Oproti tomu manažer musí držet hlavní směr, nesmí takové odbočování připustit a musí umět rozpoznat, jestli má smysl ve výzkumu vůbec pokračovat, nebo projekt ukončit. Těchto odborníků ale není mnoho, u nás dokonce velmi málo. Skvělých vědců ale máme více.
Hledat i vlastní cestu je vždycky správně
Projekt „české vakcíny“ vyvolal řadu otázek. Už od uvedení od ministerstva, až po některá tvrzení, která na tiskové konferenci zazněla. Například paní profesorka řekla, že „nelze slíbit, že bude snaha úspěšná. Upozornila, že dosud neexistuje vakcína ani na jiné typy koronaviru, jako je SARS a MERS. Ví se toho tedy málo a je podle ní potřeba ‚hledat vlastní cestu‘ a že na vakcínu z jiné země se nelze spoléhat“. S tvrzením o snaze se dá souhlasit, ale máme se o to tedy vůbec pokoušet, když ve světě už podobné výzkumy probíhají?
V tom, že nelze nic slibovat, má paní profesorka naprostou pravdu. I ta pracoviště, která jsou ve fázi klinických testů a holedbají se, za kolik „minut“ už budou vakcínu mít, mají stále jen jistou pravděpodobnost, že uspějí. Pořád je větší pravděpodobnost, že neuspějí. Je vidět, že bez velké dávky štěstí to dobře nedopadne. A to ještě musíme vzít v potaz, že nevíme, jak dlouho v těle člověka imunita vydrží, jak rychle bude virus mutovat a vyhne se vakcínou vytvořené imunitě. U tohoto typu viru jsou oba faktory spíše nepříznivé, z čehož plyne zatím nezodpověditelná otázka, zda má vývoj vakcíny vůbec smysl.
Nikdo si nemůže dovolit volnější režim a čas je také předurčen přírodními záležitostmi. Jediné, co se tak na tom dá urychlit, je práce úřadů při rozhodovacím procesu ve fázi schvalování. Navíc pokud někdo přijde na trh příliš rychle, bude to podezřelé. Takovou vakcínu bych si asi píchnout nenechal.
A je tedy správné hledat vlastní cestu? Není to jen vyhozená energie, čas a peníze?
Je to správné hledat vlastní cestu. Jednak proto, že jen ta neprozkoumaná cesta má naději na ochranu duševního vlastnictví a s tím související patenty, ale hlavně proto, že všichni pokoušejí to pomyslné štěstíčko a nikdo neví, která čísla zrovna vyhrávají. Vyhrát totiž může i ten, kdo má jen jeden los, tedy relativně skromný projekt.
Je pro vývoji vakcíny správně nespoléhat se na ostatní země?
Kdybychom spoléhali na ostatní, nebylo by tu například léčivo na AIDS, jak se můžeme poučit z případu profesora Antonína Holého a jeho výzkumu. Každý by se měl pokusit využít svůj potenciál, pokud ho má. A to my máme. Riziko neúspěchu je tu pro všechny a ve výsledku může také každý uspět. Jen se to musí dělat dostatečně profesionálně.
To ano, ale věda je podstaty kosmopolitní záležitostí a ve světě se momentálně testuje přes 100 potenciálních vakcín. Co má tedy za smysl čistě česká cesta? Konkurence je veliká, několik preparátů je dokonce ve stádiu klinických testů, tak proč se ČR pouští do vývoje vakcíny od startu?
Jinak než od začátku vývoj vakcíny provádět nelze. Představa, že někdo dá volně data k dispozici a bude očekávat, že na to někdo naváže, je nesmyslná. Vždyť jde o obrovský byznys, takže se zase vracíme k těm penězům. O konkurenci jsem se už zmínil, ale to ještě neříká nic o tom, kdo nakonec uspěje. Těch více než 100 pokusů, na kterých se ve světě pracuje, dává dost vysokou naději, že se to někomu povede. Ale znovu se vrátíme k tomu, že budeme spoléhat na štěstí, jestli nás ta vakcína vůbec ochrání vzhledem k imunitní paměti a možným mutacím viru.
6. května 2020 |
Koronavirus
Sledovat další díly na iDNES.tvVývoje léků i vakcín stojí miliardy
Říkáte, že takové výzkumy jsou hodně drahé, že jde o velký byznys. Podle ministerstva zdravotnictví má „česká vakcína“ a její vývoj stát několik desítek milionů. EU ale uvolnila několik miliard eur na výzkum léku. Lék a vakcína je sice obrovský rozdíl, ale takový rozdíl ve financování jejich vývoje být nemůže. Není to tedy málo peněz z české strany?
Ta částka pro vývoj „české vakcíny“ je naprosto nedostatečná, to je pravda. Miliarda už zní rozumněji. A ano, vakcína a lék jsou dvě odlišné věci, ale postupy k jejich uznání jsou prakticky identické, takže takový rozdíl ve financování to zase není. Spíš ve vědecké práci.
Jaké přesně jsou ty postupy pro uznání?
Nejdříve je preklinická fáze, tedy testy na zvířecích modelech, pak jsou to klinické testy v několika fázích, kde se testuje toxicita, dávka, účinnost, dlouhodobé účinky, to vše je podobné a bude záležet, jaký rozsah schvalovací agentury nařídí. I kdyby byl Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) nenáročný, nemusí to například platit u americké FDA, což je jejich obdoba našeho SÚKLu. A i „česká vakcína“, pokud uspěje, musí mířit do světa, ne být jen u nás pro nás. Představa, že pokud v nějaké fázi uspějeme, budeme hledat další zdroje, je nesmyslná. Ten plán, manažerský i finanční, musí být jasný od počátku.
Říkáte, že miliarda zní líp. Co tak můžou pokrýt desítky milionů korun?
Osobně bych tipoval, že těch několik desítek milionů vystačí tak na preklinické testy.
A to, že by mohla být vakcína dostupná v řádu více měsíců, jak na představení projektu při tiskové konferenci zaznělo, ta je reálná? Vývoje vakcín trvají přece léta.
To není reálný odhad. Už jen testování na lidech bude trvat několik let. Nikdo si nemůže dovolit volnější režim a čas je také předurčen přírodními záležitostmi. Jediné, co se tak na tom dá urychlit, je práce úřadů při rozhodovacím procesu ve fázi schvalování. Navíc pokud někdo přijde na trh příliš rychle, bude to podezřelé. Takovou vakcínu bych si asi píchnout nenechal.
Takže otázkou také je, jak dlouho trvá, než by vakcína byla dostatečně bezpečná na to, aby se dala aplikovat u lidí?
To se nedá určit na začátku, bude záležet na datech z testů. Třeba se něco bude muset opakovat a některá data nebudou dostatečně prokazatelná a nezbude, než počet testovaných pacientů navýšit a podobně. Rozhodně neočekávám, že vakcína bude řádově v měsících. Možná bude v řádově rocích, dřív ne.
Zdeněk Havlas (68)RNDr. Zdeněk Havlas, DrSc. vystudoval v letech 1969–1975 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor fyzikální chemie. Od roku 1979 pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie Věd, jehož byl také deset let ředitelem v období 2002-2012. V letech 1979–1980 absolvoval postdoktorální stáž na Cornellově univerzitě v Ithace (USA), v letech 1986–1988 čerpal Humboldtovo stipendium na Univerzitě J. W. Goetha ve Frankfurtu (Německo) a v letech 1995–2017 působil opakovaně jako visiting researcher na Coloradské univerzitě v Boulderu (USA). V roce 2014 se stal 1. místopředsedou Učené společnosti a v roce 2016 jejím předsedou. Je držitelem medaile Jana Hellicha za úspěšné prosazení se v oboru a sounáležitost s městem Poděbrady (2007), medaile České společnosti chemické za významný přínos přírodním vědám (2011), roku 2013 obdržel medaili „De scientia et humanitate optime meritis“, Akademie věd České republiky a v roce 2015 Stříbrnou medaili Senátu PČR. Publikoval čtyři knihy, 165 vědeckých článků, jeho práce byly citovány 5700× (h-index 37). Vedl 21 doktorských a diplomových prací. Byl také školitelem německé kancléřky Angely Merkelové.  |
