Jak jste se ocitla v Jihlavě sedmdesátých let?
Jednoduše. Jako čerstvá absolventka hudebně-dramatického oddělení brněnské konzervatoře jsem dostala nabídku od tehdejšího ředitele Horáckého divadla, doktora Ladislava Panovce. Smlouvu na své dívčí jméno Zaoralová mám pořád schovanou.
Jak na vás město tehdy zapůsobilo?
Přestože jsem v Jihlavě odehrála jen dvě sezony, pamatuju si spoustu detailů z té doby. Mám zafixovaných „padesát odstínů šedé“ v každém zákoutí velikého náměstí, ale z dnešního pohledu si velmi zřetelně uvědomuju, že všechno překrývaly barvy nespoutaného mládí. Navzdory režimu jsem se nemohla nabažit pocitu volnosti, že už jsem samostatná, bez dozoru, že si vydělávám třináct stovek měsíčně a můžu si dovolit koupit krabičku luxusních cigaret značky Atika za dvacet korun. Stačily mi na týden. A v prodejně Supraphonu na rohu Komenského a Husovy jsem sehnala elpíčko skupiny ABBA! Doma u našich jsem si pak odsypávala cukr a rýži, abych ušetřila.
Našla jste si k Jihlavě vztah za ty dva roky?
První divadelní angažmá je jako první láska, nikdy ho nevymažete z paměti. Kdykoli na brněnské dálnici míjím Jihlavu, a je to dost často, vždycky mám chuť odbočit. Myslím, že Jihlava právě díky tomu profesnímu prvenství zůstane navždycky součástí mých nejhezčích vzpomínek.
Kde jste v Jihlavě bydlela?
Nejprve se vrátím v čase o kousek zpátky. Léto těsně před nástupem do divadla mě naše úřady pustily na svatbu kamarádky na Západ, do německého Freiburgu. Mohla jsem tam zůstat, lákalo mě to... Ale bylo mi devatenáct a ten oprýskaný herečák v jihlavské Divadelní ulici měl pro mě nakonec mnohem větší kouzlo. Bydlela jsem v pokojíku jako dlaň, taková úzká nudle s výhledem přímo na vrátnici, sprcha a záchod pro všechny na patře. Než jsem se vrátila z Německa, rodiče mi pokoj tajně načančali a na stůl postavili láhev rumu s cedulkou „Na šťastný začátek nového života!“. Je to už pětačtyřicet let a pořád mě to dojímá. Můj nový život byl právě ten herečák a zakouřená dámská šatna.
Jaké místo jste si v Jihlavě oblíbila?
Dnes už mají „naše“ oblíbená místa určitě jiná jména, pokud ještě vůbec existují. Sklípek, Knížata a nejčastěji asi Grand.
Existují pod stejnými jmény, ale už v jiné podobě. Kde to bylo nejlepší?
Nejvíc mejdanů bylo samozřejmě v herečáku. Když byl nějaký den volna, jezdila jsem domů do Brna. Okolí Jihlavy jsem znala jen podle štací, kde jsme hráli zájezdové pohádky, a ty jsme zvládli někdy i tři za den.
Kdo z kolegů vám v začátcích nejvíc pomáhal, s kým jste si nejvíc rozuměla?
Mojí nejdůvěrnější kamarádkou byla Táňa Schottnerová. Asi dvakrát jsem ji navštívila v Jihlavě a jednou ona mě i s dcerou Gabčou u nás doma za Prahou. Strašně ráda bych ji zase viděla. A taky Evu Kaplerku a Hanku Červinkovou. Nebude k osmdesátinám divadla zase nějaký společný mejdan? Bohužel už neuvidím Míšu Junáška, Jarouška Ravu. Aťka Mrňousová už tu bohužel taky není a manželé Wuršerovi taky ne, pokud vím. Právě ti byli zpočátku mými občasnými rádci.
Galavečer chystají v Horáckém divadle na letošní říjen, pozvou i bývalé členy. Nevíme teď ale nikdo, jestli se to skutečně podaří vzhledem k současné situaci. Zeptám se ale na něco jiného. Rád jsem v rádiu poslouchal váš pořad Nezatloukat aneb My dva a čas. Jednou jste tam mluvila s Ondřejem Vetchým a připomněla, že jste se poprvé potkali v Horáckém divadle. Jak si na toto setkání v inscenaci Jitřní paní pamatujete?
Ondra je k ženám velmi zdvořilý, zejména ke starším ročníkům. Takže mi tehdy ve vysílání řekl, že se dal na herectví právě díky mně, protože věřil, že v tomto povolání bude potkávat samé mladé atraktivní ženy. Z pohledu jeho puberty, bylo mu tehdy třináct, by se mu to možná dalo věřit, ale aspoň dokázal, že humor neztratil ani po tolika letech. V režii Karla Bryndy jsme tam oba hráli jen tančící omladinu v kulisách andaluské vesnice.
Která role vám v Jihlavě nejlépe sedla?
Těžko říct, to by museli posoudit jiní. Doslova vymodlenou rolí byla určitě Rozárka v Paličově dceři. Slíbila jsem si, že když bude u hlavní role moje jméno, donesu do kostela velkou svíčku. A opravdu jsem tam pak tu svíci donesla. Ale komediální a plnokrevné role jsem měla raději. Třeba Fanynka v Namlouvání a ženění nebo Soňa v Energických lidech Vasilije Šukšina. Tam se v dialogu s Táňou Schottnerovou dalo vyřádit.
Jak se to vlastně seběhlo, že jste z Jihlavy odešla do angažmá ve Zlíně?
Tehdy ještě v gottwaldovském Divadle pracujících hostoval kmenový režisér Horáckého divadla Jirka Holeček a pozval nás na premiéru. Jeho „Teta z Bruselu“ mě tak vlastně seznámila s ředitelem divadla Milošem Slavíkem, který mě tenkrát na prahu léta 1976 okouzlil svým šarmem a milostnou poezií, já zase jeho svým mládím. A v prosinci téhož roku byla svatba. Nový rok už jsem začala v novém angažmá.
Divadlo ještě v současnosti hrajete?
Přiznám se, že jsem nikdy neměla velké ambice na pražská divadla, jako oblastní herečka jsem před nimi měla asi příliš velký respekt. Když jsem v roce 1988 odešla ze Satirického divadla Večerní Brno za svým nynějším mužem, chvíli jsem koketovala s Hravým divadlem Jiřího Císlera, ovšem alternativní způsob práce nebyl zrovna můj šálek kávy. Mojí srdeční záležitostí se stalo rádio, a když už ho teď nemám, přenesla jsem své tvůrčí pnutí na psaní.
Jak a kdy jste začala s moderováním?
V roce 1993 jsem byla krátce televizní hlasatelkou, což mě přivedlo k tehdy nesmírně populárnímu Dámskému klubu Frekvence 1, který nás katapultoval do jednoho z nejšťastnějších období našich profesních životů. Uvědomila jsem si, že vymýšlet stále něco nového a stavět na piedestal osobnosti, které skutečně něco umí, to je přesně moje parketa. Bohužel se pak změnilo vysílací schéma a já jsem až po deseti letech jiných aktivit dostala nabídku na vlastní pořad o mezilidských vztazích v Českém rozhlase Dvojka. Bohužel i ten skončil, a přestože se po třech letech na přání posluchačů opět vrátil do vysílání, moderuje ho teď můj někdejší host Honza Čenský. Chápu to, je mnohem známější.
Čemu se tedy v současnosti pracovně nejvíce věnujete?
Ráda spojuju příjemné s užitečným, a jelikož mě baví psaní, sestavila jsem ze svých fejetonů a šansonů v podání své spolužačky z Brna Lenky Filipové Kudelové hudební pořad, se kterým úspěšně objíždíme už čtvrtým rokem seniorské kluby a domovy, malé scény a lázeňské rezorty. Po jednom pražském vystoupení jsem byla oslovena, abych něco podobného dala dohromady ještě s písničkářkou Janou Rychterovou, a kdyby nebylo toho zatraceného koronaviru, tak máme teď před sebou spoustu krásných výletů po celé republice, pro radost seniorů, mezi které se už taky řadím.
A jak v současné době karantény relaxujete?
Pro mě se naštěstí režim na volné noze nijak závratně nezměnil. Odevzdala jsem rukopis své knihy jednomu známému nakladatelství, ale protože koronavirus zřejmě posune její vydání, ještě trochu cizeluju text. Dál píšu fejetony na portál i60. Občas překládám z němčiny, občas něco malého natočím v televizi, na kterou se teď dívám častěji než jindy, ale nejvíc mě mrzí, že nemůžu podnikat výpravy se svým vnoučkem. Je mu pět a půl a vídáme se jen přes Skype nebo přes WhatsApp. Nedá se nic dělat, musím to vydržet.
