Jaká byla vaše cesta k tomu, co dnes děláte?
Po maturitě na gymnáziu jsem se vdala a nastoupila do domova důchodců. Práce mě tam moc bavila. Když se mi narodil první syn, zůstala jsem s ním pochopitelně doma. Už na mateřské jsem začala šít, vyráběla figurky z kukuřičného šustí pro nedaleký skanzen a občas něco upaličkovala. Když jsem se pak měla vrátit do práce, neměl mi syna kdo hlídat.
Jak jste to vyřešila?
Musela jsem zůstat doma a postupně šila i pro ostatní maminky a jejich děti. Po čase se mojí hlavní náplní práce stalo vymýšlení a šití bytových dekorací. Šila jsem polštářky, panenky, skřítky, kočky, zajíčky nebo andělíčky.
To vás uživilo?
Příjem, který jsem ze svého tvoření měla, celkem stačil a já byla ráda, že mohu pracovat doma. Bylo to výhodné, například když syn onemocněl. Žádné hlídání jsem neměla. V té době jsem se navíc rozvedla. Od manžela jsem odešla hned po narození syna, protože jsem zjistila, že není schopný se o nás postarat a nechtěla jsem, aby v tom syn vyrůstal.
Kdy jste začala podnikat oficiálně?
Šlo to tak nějak pozvolna. Vyřídila jsem si živnostenský list a přihlásila se ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Doma to začalo stolem, na kterém stál šicí stroj, který jsem od někoho dostala. Postupně začaly přibývat látky a aby je bylo kam dát, koupila jsem první poličku. A tak to pokračovalo, až jsem měla zaplněný celý pokoj.
Lydie Birkeová - Mrázová (49)
|
Co bylo na začátku podnikání nejtěžší?
Asi myšlenky, zda mě má práce uživí. Nad tím samým přemýšlím vlastně neustále.
Nebála jste se toho kroku do neznáma?
Nějaké zkušenosti s podnikáním jsem už měla, věděla jsem, že se dokážu uživit. S prvním synem jsem byla deset let sama, pak jsem naštěstí potkala svého druhého muže, takže obavy jsem už neměla. Když se mi narodil druhý syn, s manželem jsme zařídili v našem domě, který jsme kompletně zrekonstruovali, ateliér.
Zřízení ateliéru bylo asi drahé. Jak jste to řešila?
Mám naštěstí moc šikovného muže, který se do toho pustil sám. Proboural prádelnu, komoru i chodbu a vznikla velká místnost s velkým francouzským oknem do zahrady, abych měla ke své práci dostatek světla. Dnes tady stojí stoly s šicími stroji, velké police jsou zaplněné látkami a spoustou knoflíků, mašliček, krajek a ozdob. Konečně mám ateliér podle svých představ. Místo, kde je mi dobře.
Přesto všechno to muselo stát dost peněz. Vzala jste si třeba půjčkou?
To jsme si nemohli dovolit, protože jsme se zadlužili už dřív, když jsme se rozhodli pro celkovou rekonstrukci manželova domu. Stále splácíme hypotéku, takže další úvěr bychom nezvládli. A tak budujeme a vylepšujeme, jen když našetříme. Brát si v dnešní době další půjčku, když jako živnostník nevíte, co bude zítra, bych se bála.
Kde nakupujete materiál pro své výrobky?
Mám naštěstí české dodavatele. Jednu dobu to sice vypadalo, že textilní průmysl v Čechách skončí, ale naštěstí vznikly malé továrničky a nabídka se už zase rozrůstá. Doby, kdy jsem jezdila do Dvora Králové, kde byly v obrovské hale tuny látek, jsou už bohužel nenávratně pryč. A tak jsem ráda za malé manufaktury a když je navštívím, je to pro mě radost. Už při vybírání látek si představuji, co z nich ušiji.
Kde se při své tvorbě inspirujete?
Vycházím z lidové tvorby. Přečetla jsem na to téma spoustu knížek a právě proto se snažím používat hlavně bavlnu, len, kanafas a podobně. Svoje výrobky si navrhuji sama. Mám spoustu bloků a náčrtníků, kam si každou volnou chvilku maluji. Hlavně ale poslouchám požadavky dětí.
A co teď mezi dětmi letí?
Teď šiji hlavně koaly.
Ovlivňovaly vaše děti to, co jste vyráběla a vyrábíte?
Ano. Byly nejen mými prvními obdivovateli, ale i kritiky. Tvořit z textilu jsem vlastně začala hlavně kvůli nim a na jejich přání. Třeba takového skřítka, který seděl na pařezu jako hlídač lesa. To vymyslel syn a měl tenkrát obrovskou radost.
Které období je pro vás z hlediska výdělku nejlepší?
Stejně jako asi pro všechny, kdo něco tvoří, jsou to Vánoce. Začínají pro mě ale už v lednu. Nejhorší období naštěstí nemám, ale musím se zlepšit v organizaci času. Tam mám velké mezery.
Kde všude zájemci vaše výrobky najdou?
Mám štěstí na dobré lidi a ti si mě většinou sami našli. Jsem hrdým dodavatelem do různých galerií, třeba na Karlštejně nebo v Krumlově. A jezdím asi na dva jarmarky za rok. Více toho nestihnu. Jinak mě zájemci najdou na prodejním webu Flér.
Zažila jste v souvislosti se svým podnikáním nějakou zajímavou historku?
Když jsem dřív jezdila na adventní trhy do muzea v Hradci Králové, přiběhla ke mně nasupená paní s časopisem v ruce a křičela na mě, že si právě koupila Praktickou ženu a že jsem ty svoje čerty odtamtud okopírovala. Jestli prý se nestydím. Pak odkráčela a já jí už nestihla říct, že ti čerti v tom časopise byli ode mě.
Prý jste obdarovala i bývalého prezidenta Václava Havla. Prozradíte čím?
Byl to betlém a ozdoby na vánoční stromeček z kukuřičného šustí.
Jak vás vaše práce živí?
Celkem slušně a neměnila bych. Mám totiž ráda svou svobodu. S kamarádkou jsme založily tradici, kdy u nás v Hronově pořádáme velikonoční a vánoční prodejní výstavy. Chceme tak podpořit hlavně místní řemeslníky a přiblížit jejich práci lidem.Výstavy mají velký ohlas i návštěvnost. Poté, co se nás dotkne elektronická evidence tržeb, budeme muset s touto aktivitou skončit a letošní velikonoční výstavu uspořádáme v rodném domku Aloise Jiráska.
Takže EET?
Ano, kvůli EET už skončilo více krásných akcí, na které jsem ráda jezdila i jako návštěvník. To, že jsme my živnostníci často označovaní za zloděje, mě mrzí. Vždyť kolik toho můžu za den ušít? Nejsem robot, mám jen dvě ruce, dvě děti a díru do státního rozpočtu asi neudělám.
Čím se v životě řídíte?
Řídím se radou mého dědečka, který mi kladl na srdce, že mám dělat to, co mě baví. Třeba si při výrobě nějakého výrobku představuji konkrétního člověka, co by se mu asi líbilo. Musím si být jistá, že mu udělám radost. Až pak svou práci pustím mezi lidi.
