Jestli Marco Polo ve druhé polovině 13. století skutečně doputoval až do Číny, nebo skončil už kdesi v Turecku, nad tím badatelé vedou spory. Spatřil onu exotiku na vlastní oči, nebo v knize Milion posbíral zážitky jiných putujících kupců?
Buď jak buď, jeho cestopis Evropanům přinesl první barvitý obraz vzdáleného světa, a to z časů chána Kublaje. Včetně tehdy překvapivých informací o tamních platidlech.
Čínské cenné lístky
V českém překladu z roku 1904 Marco Polo píše:
V tom městě Kambalu je mincovna Velkého Vladaře, a je tak zařízena, že můžeme dobře říci, že Velký Chán je opravdu důmyslný; vysvětlím vám to hned. Vězte tedy, že dává hotoviti peníze, jakž vám povím: dá vzíti kůru se stromu, který se zve moruše, a je to onen strom, jehož listí žerou červi, kteří dělají hedvábí. I vezmou tenkou vrstvu kůry, která je mezi tlustou korou a stromem, nebo chcete-li, dřevem vnitřním, a z té kůry dá zhotoviti listy jako z papíru, a jsou celé černé.
Když ty lístky jsou tak zhotoveny, dá z nich udělati malé, které platí půl malého tornesellu, jiné platí tornesello, jiné stříbrný groš benátský, jiné půl groše, jiné dva groše, jiné pět a jiné deset, jiné zlatý benátský, jiné dva, jiné tři, a tak to jde až do deseti zlatých byzantských.
A všecky ty listy jsou opatřeny pečetí Velkého Vladaře, který jich dal nadělati tolik, že všecky své poklady by jimi zaplatil. Když ty listy jsou zhotoveny, dá jimi vykonávati všecky platy, a dá je rozeslati do všech provincií a království a zemí, jež mu jsou poddány, a nikdo neodváží se jich zamítnouti pod trestem smrti.
A pravím vám, že všechny národy a země, které jsou poddány Velkému Chánovi, platí těmi penězi veškero zboží, perly, stříbro a zlato, drahé kamení, a vůbec vše; a pravím vám, že list, který se dává za deset zlatých byzantských, neváží ani tolik, co jeden.
Tři otazníky
|
Když se někomu zláme nebo pokazí některý z těch lístků, jde do mincovny Velkého Vladaře, a hned se mu vymění, a dá se mu za něj jiný, krásný a nový, ale se srážkou tří ze sta.
Evropské zpoždění
Ve 13. století, o kterém Marco Polo psal, měly čínské papírové peníze za sebou už delší historii, ve světě se jim dokonce přičítá prvenství. Jejich vývoj odstartovala v 7. století dynastie Tang, i když tehdy ještě šlo spíš o dobropisy, které měly cestujícím kupcům odlehčit od těžkých pokladnic.
Skutečná papírová měna, už zaštítěná státem, je svázaná až s 11. stoletím a dynastií Song. V ní pokračoval i Marco Polem zmíněný chán Kublaj. Evropa si ještě musela počkat, ačkoli jakési papírové směnky znala. Ovšem první skutečné papírové bankovky se v Evropě objevily až v 17. století.
V roce 1661 s nimi začal stockholmský bankéř Johan Palmstruh, časem se přidala Anglie, Skotsko, Francie. Jenže tento peněžní systém s sebou nesl mnoho nejistot, a tak další země vesměs váhaly.
V rakouském císařství, jehož jsme byli součástí i my, papírové peníze zavedla až roku 1762 Marie Terezie. Emitovala je Vídeňská centrální banka, proto se jim říkalo bankozettel, bankovní papír, po Česku bankocetle. Od čehož už je jen krok k naší bankovce.
Samostatná československá měna se rodila od počátku roku 1919, už v dubnu se objevila naše první papírová stokoruna. Ji i některé z dalších papírových peněz navrhl Alfons Mucha, který do jejich secesního tónu využil také portréty své manželky a dcery.
Mezi nejkrásnější bankovky dějin se – pro nás možná překvapivě – zařadila pozdější zelená československá stokoruna z roku 1961 – se slévačem a družstevnicí na líci a Hradčany na rubu. Platila do roku 1993.
Československá stokoruna z roku 1961
