Stalo se tak krátce před vynálezem knihtisku v Evropě a 200 let před zavedením prvních evropských bankovek. První bankovky v Evropě byly vydány ve Švédsku v roce 1662. V roce 1694 následovala Velká Británie, v roce 1715 Francie, 1762 Rakousko a v roce 1782 Španělsko. V 19. století se papírové bankovky staly legálním platidlem ve většině zemí tehdejšího světa.
Ale protože papírové peníze neměly žádnou vnitřní hodnotu (kromě hodnoty papíru), jejich hodnota závisela na krytí zlatem, stříbrem nebo jinými aktivy bank. Po případech mnoha státních bankrotů, kdy se hodnota mincí z obecných kovů a zejména bankovek snížila na zlomek jejich původní hodnoty, bylo nutné zvýšit důvěru veřejnosti k těmto penězům.
Proto v roce 1816 Velká Británie zavedla tzv. zlatý standard libry. Tento systém znamenal, že Bank of England, jako centrální banka, se zavázala vyměnit své bankovky kdykoliv na požádání za zlato. Později zlatý standard zavedly další státy (Německo – 1871, Francie – 1878, Japonsko – 1897, Spojené státy – 1890). Velká hospodářská deprese ve 30. letech 20. století způsobila konec zlatého standardu. Mezinárodní finanční svět se stal složitější.
Po 2. světové válce nahradily Spojené státy Velkou Británii jako vedoucí politická, vojenská a hospodářská velmoc, americký dolar nahradil britskou libru jako světovou měnu. Většina zemí vázala hodnotu svých národních měn na americký dolar, který byl i nadále částečně směnitelný za zlato. V důsledku rostoucí mezinárodní inflace po ropné krizi ze začátku 70. let nebylo možné udržet vazbu dolaru na zlato, a proto byla v roce 1973 zrušena.
 |
V bance na běžném účtu máte úspory v bezpečí, ale příliš tu nevydělávají. Mohou se dokonce znehodnocovat. Co s tím? |
V roce 1694 byla založena Bank of England a téměř ihned začala vydávat potvrzení o vkladech (tzv. notes). Tyto ručně psané stvrzenky mohl jejich doručitel vyměnit za zlato nebo mince. Zněly vždy na přesně stanovenou částku vyjádřenou v librách a pencích. Od roku 1745 byly tyto stvrzenky tištěny v hodnotách od 20 do 1000 liber.
Ve Spojených státech amerických byla centrální banka založena v roce 1791 z podnětu prvního ministra financí (The Secretary of the Treasury) Alexandra Hamiltona. Většinu oběživa však vydávaly formou úvěru americké obchodní banky. Ve 30.–60. letech 19. století bylo ve Spojených státech okolo 10 000 bank, jejichž bankovky měly být směnitelné na požádání za zlato nebo stříbro. Stovky bank však zbankrotovaly a hospodářství se potýkalo s problémy. Tuto situaci vyřešil až vznik systému národních bank a federálního úřadu správce měny (Comptroller of the Currency) v roce 1864.
Americký dolar – USD – vznikl o rok později. Koncem 19. století pak vznikly základy dnešního systému. Název „dollar“ převzali Američané ze španělských mincí pocházejících z Mexika, které sloužily při dlouhodobém nedostatku vlastní americké měny jako legální platidlo v 17.–19. století. Název těchto mincí přišel z Evropy z malého českého města Jáchymov (německy St. Joachimsthal) nedaleko Karlových Varů. V Jáchymově se těžilo od 15. století stříbro. Zde ražené mince zvané Joachimsthalergulden, zkráceně „thaler“ nebo „tolar“, se používaly k placení na celém území Svaté říše římské v letech 1528–1671. Jen v letech 1521–28 se vyrazilo vice než 3 250 000 tolarů a 22 milionů pražských grošů. Díky své kvalitě se tolary používaly k placení v celé Evropě, včetně Španělska, odkud se dostaly dále do španělských kolonií v Latinské Americe. Jejich původní název „thales“ se změnil na „dollar“.
|
Ukázky z knihy | |
reklama
Úryvek je z knihy "Encyklopedie platebních karet" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Finanční a komoditní deriváty v praxi
Finanční matematika pro každého, 5.vydání
