Civilní letadla „umírala“ různě. Zato přístup viníků bývá podobný

Sestřelení ukrajinského letadla nad Teheránem bylo jedním z řádově desítek případů, kdy se civilisté na palubě dopravního letounu stali terčem vojenského útoku. K některým případům se dosud dotčené armády vůbec nepřiznaly, byť jejich vina je těžko popiratelná.

V posledních několika desítkách let zaznamenalo civilní letectví desítky případů ozbrojených útoků na civilní letadla. U incidentů zmapovaných od počátku šedesátých let až do současnosti se prolínají stejné předpoklady ke katastrofě – vyzbrojování militantních skupin všemi typy režimů. V mnoha případech se navíc příliš neliší chování zainteresovaných stran po samotné události – viníci se „ve vyšším zájmu“ snaží odpovědnost za útok popírat a mají snahu překrucovat okolnosti, přičemž jen málokdy dojde k úplnému objasnění tragédie.

My jsme nedávno několik nejznámějších případů na Technetu připomněli, v tomto článku se však budeme soustředit jen na ty, které se podobají zatím poslednímu případu z 8. ledna, tedy událostem, při nichž byl civilní letoun zasažen zbraněmi ze země. Začněme rekapitulací nejnovější tragédie.

8. leden 2020, Ukrainian Airlines Omyl, který nešel utajit

Přiznání trvalo Íránu tři dny. Když se 8. ledna 2020 v ranních hodinách krátce po startu z letiště Imáma Chomejního v Teheránu zřítilo k zemi letadlo ukrajinských aerolinií, íránská vláda mluvila o nehodě. Ovšem v sobotu 11. ledna Írán přiznal, že letoun neúmyslně sestřelila jeho protivzdušná obrana. „Velká lež“, za kterou Írán tvrzení západních vlád o neúmyslném sestřelení označoval, se ukázala být pro klerikální režim nepříjemnou pravdou.

Krátký let PS 752

Co se stalo nad Teheránem

Na palubě Boeingu 737-800 imatrikulace UR-PSR společnosti Ukrainian Airlines mířícího do Kyjeva se nacházelo 167 cestujících a 9 členů posádky. Let PS 752 obdržel povolení pojíždět v 06:05 místního času. V 06:12 dostala posádka kpt. Volodymyra Gaponěnka povolení ke vzletu z dráhy 29 R a stoupání do počáteční letové hladiny FL 260. V 06:18 se boeing nacházel 22 km severozápadně od letiště, když se letovým dispečerům při průletu výškou 8000 stop ztratil symbol radarové polohy letounu. Palubní odpovídač boeingu, transpondér, přestal odpovídat na dotazy pozemního radarového systému. Na frekvenci teheránské věže se žádné volání posádky neozvalo. Trosky letounu, který dopadl na zem vysokou rychlostí, byly nalezeny zhruba 18 km severovýchodně od místa ztráty radarového kontaktu. Ukrajinský boeing se zjevně obracel zpět k letišti.

Pravda v tomto případě nešla z mnoha důvodů utajit. Incident se odehrál v době plné napětí po íránském odvetném útoku na americkou základnu v Iráku, kdy každé elektronické oko ze strany Spojených států a jejich spojenců bylo zaměřeno na Írán a jejich strategické vojenské i civilní objekty. Monitorování prostředků protivzdušné obrany a komunikaci mezi velitelskými centry nevyjímaje.

Odmítavou verzi nešlo obhájit ani před veřejností vybavenou běžnými mobilními telefony. Na jednom z amatérských záznamů je vidět stopa tlumeného světla mířícího k letadlu na tmavé obloze, po střetu s ním následuje exploze. Zevrubné zkoumání videa přitom naznačovalo, že záběry jsou pravé. 

Další komplikací pro íránský režim bylo, že se na místě výskytu trosek objevily desítky lidí. Pořídili fotografie, ze kterých šlo vyčíst míru neobvyklého poškození letounu. Snímky, v některých případech s velmi neetickým obsahem, navíc umísťovali na Instagram nebo Facebook. Kdyby se incident odehrál v odlehlé, nepřístupné oblasti, íránská strana by bez evidentních, veřejně dostupných důkazů nejspíš mohla omyl lépe ututlat.

Je možné také říci, že přístup íránské vlády k vyšetřování byl mírně řečeno nestandardní. Ještě dřív, než bylo mezinárodnímu týmu vyšetřovatelů umožněno pracovat na místě neštěstí, pustila se íránská strana do úklidu a přesunu trosek, a to i za použití buldozeru, což je naprosto bezprecedentní a hrubé porušení pravidel při zajištění takového místa. Přesto se podle vyjádření například tajemníka ukrajinské bezpečnostní rady Oleksije Danilova na místě našlo tolik důkazů o zásahu střelou, že Írán nemohl vinu popírat.

Velitel vojensko-kosmických sil Islámských revolučních gard generál Amir Ali Hajizadech přiznal plnou odpovědnost za havárii letadla a během veřejného  vystoupení vysvětlil, jakým způsobem k ní došlo. Nezodpovězených otázek je stále hodně, základní představu o průběhu události však snad již máme.

Operátor systému měl nízko letící cíl vyhodnotit jako útok střely s plochou dráhou letu a na rozhodnutí o účinném odpalu raket měl pouhých deset sekund. Nedokázal se včas spojit s velitelským stanovištěm a rozhodl se sám jednat. Z odpovědi lze vyčíst, že radarové zobrazení sestavy palebné baterie k systému Tor M1 nezobrazovalo „útočící“ cíl jako letoun, který se prokazoval jedinečným čtyřmístným kódem. Tento kód přidělují civilní složky řízení letového provozu a v praxi platí, že armádní složky takovou informaci musí sdílet.

Kdo chrání íránské nebe

Síly protivzdušné obrany Íránské islámské republiky jsou od roku 2008 samostatnou armádní složkou, které od května 2018 velí brigádní generál Alireza Sabahifard. Ve výzbroji mají upravené systémy ze 70. let – americký MIM-23 „Hawk“, britský systém Rapier, francouzský Mersad; jádro však tvoří ruské protiletadlové systémy, které si Írán dokázal technicky upravit. Například mobilní systém Raad 1 a 2 či Khordad 3 jsou íránskou derivací ruského sytému Buk M3 a Írán jich má od roku 2012 na čtyři sta kusů.

Od roku 2005 jsou íránské protivzdušné síly vybaveny také systémem 9K330 Tor M1. Podle svědectví byly mezi troskami nalezeny zbytky raket 9M331 pocházejících právě z tohoto systému, kterých má Írán ve výzbroji 29 kusů. 9K330 Tor, v kódu NATO „SA-15 Gauntlet“, je raketový systém země-vzduch vyrobený na počátku osmdesátých let v SSSR. Tor je určen pro ochranu průmyslových objektů a pozemních vojsk před prostředky vzdušného napadení a průzkumu, jako jsou letadla, vrtulníky, střely s plochou dráhou letu a bezpilotní průzkumné prostředky. Raketa 9M331 systému Tor je na tuhé palivo a při startu váží 165 kg, její bojová hlavice má váhu 16 kg. Účinný dostup rakety je 6 km a dosah 16 km. Raketa je při vypuštění nejprve prachovým generátorem při rychlosti 20 m/s katapultována do výšky 20–25 m nad vozidlo. Následuje zážeh hlavního motoru, před kterým je namířena do směru cíle pomocí plynodynamického systému. Poté se aktivuje hlavní motor a raketa nabere rychlost 870 m/s. Maximální rychlost cíle však může být pouze 700 m/s. Palebnou baterii systému Tor M1 tvoří devět vozidel: 4 bojová vozidla 9A330 9T225, 2 přepravní vozidla pro rakety, 2 přepravně-nabíjecí vozidla 9T244 a 1 samohybné velitelské stanoviště 9S737.

Generál Hajizadech také prohlásil, že velitelství protivzdušné obrany usilovalo o zastavení letového provozu, ale nejvyšší velitelské armádní orgány spolu s představiteli režimu i leteckým úřadem k tomu nedali souhlas. Rozpory ohledně tak zásadního rozhodnutí, jakým je institut vyklizení nebe v době zvýšeného vojenského napětí, vyvolávají dojem, že běžný civilní letový provoz byl vědomě zachován v jakési moderní podobě lidských štítů. Podle Hajizadecha se generální štáb nesnažil zatajit pravdu, ale záležitost vyšetřoval.

Írán zpočátku argumentoval tím, že dopravní letoun by se po zásahu raketou země-vzduch okamžitě zřítil a nemohl by se pokoušet o manévr návratu na letiště. I zde se jedná o lichou argumentaci. Jak uvidíme dále v článku, v září 2003 byl krátce po startu z Bagdádu zasažen protiletadlovou střelou letoun společnosti DHL. Airbus 300 zasáhla raketa přibližně ve stejné výšce jako ukrajinský boeing. I přes těžké poškození s ním posádka dokázala zázračně přistát. Byť poškození obou strojů nelze srovnávat – každý z letounů byl zasažen jiným protiletadlovým prostředkem –, obecný argument o totální zkáze dopravního letadla po zásahu protiletadlovou střelou příběh airbusu vyvrací.