Tak tohle nečekal ani on sám. Tomáš Fořt však zvládl comeback do extraligové kolotoče ještě před listopadovou reprezentační přestávkou. Sedm týdnů po operaci ramene se zlínský útočník uvedl gólem v domácím zápase proti Karlovým Varům, radost z návratu mu ale zkalila porážka 1:4.
„Přežil jsem, naštěstí se mi nic nestalo, ale bohužel jsme prohráli,“ litoval český reprezentant nezdaru, který nechal Berany na posledním místě tabulky.
Trenér Robert Svoboda avizoval váš návrat až po reprezentační pauze. Proč jste ho tak urychlili?
Ráno před zápasem za mnou přišel trenér, že Honza Dufek nemůže a jestli to za něho vezmu. Tak jsem mu řekl, co jsem schopný v rámci svých možností předvést a co můžu udělat, a domluvili jsme se. Nechal mě vybrat, kde chci hrát, jestli na centru, nebo na křídle. Vyhodnotil jsem, že pro mě bude lepší, když nastoupím na křídle. A snažil jsem se odvést pro mančaft, na čem jsme se domluvili.
Osobně jste směřoval návrat na listopadový domácí duel proti Brnu?
Původně jsem to skutečně plánoval na tenhle víkend proti Varům, ale pak jsem se rozhodl, že to ještě posuneme. Nebyl jsem si úplně jistý. Ale tohle bylo asi úplně nejlepší, co se mi mohlo stát. Řekli mi: Hele, Fořťáku hraješ. Tak jsem šel hrát a nebyl čas dumat, jestli jsem měl, nebo neměl.
Neriskoval jste, že si obnovíte zranění?
Jsem sedm týdnů po operaci, takže všechno by mělo být zahojené. Můj doktor, pan Holibka, mi říkal, že jestli si to utrhnu, tak budu první v historii. Jestli jsem šel do rizika, nebo ne, už je jedno. Nemohl jsem nad tím moc přemýšlet, to bych jinak nemohl hrát vůbec.
Jak jste se cítil po tak dlouhé přestávce na ledě?
Fyzicky dobře, ale hlava vás v soubojích hrozně brzdí. Myslím, že rameno by toho sneslo daleko více než hlava.
Takže jsem si dával především pozor, abyste nepřišel znovu k újmě?
Pořád se díváte, kde na vás někdo jede, kdo vás dohraje. Je to o prvním souboji. Když ho člověk podstoupí a nic se mu nestane, tak zjistí, že to vlastně vůbec nic není. Všichni hokejisté, kteří měli zraněné rameno, tak vědí, o čem mluvím. Přede mnou je ještě hodně práce.
Takže vstřelený gól je slušnou nadstavbou, že?
Branku jsem dal víceméně se štěstím. Střílel jsem přes beka. Chtěl jsem poslat puk na betony na dorážku, ale propadl mu.
Na ledě jste strávil jen sedm minut. Více byste nezvládl?
Nešlo o ice time. Takhle bych mohl po ledě kroužit hodinu. O to nejde. Ale jsou situace, kdy si potřebují první tři lajny trošku oddechnout, něco si říct, kouknout na hru ze střídačky. A proto jsme tam chodil, abychom hráli na čtyři pravé útočníky a kluci nebyli úplně utahaní.
Nastoupíte znovu i v úterý ve Vítkovicích, nebo to byl jednorázový záskok?
Uvidíme. Teď nejsem schopný říct, jestli ano, nebo ne. Záleží, jak na tom bude Honza Dufek zdravotně a také já. Můžu se třeba ráno probudit a bude mě to bolet, takže sám usoudím, že to nemá zatím cenu.
Nevzala vám porážka od Karlových Varů euforii po předchozích dvou vítězstvích?
Nejde o euforii. Vidím to trochu jinak. Jde o to, abychom se odráželi od věcí, které děláme správně. Aby věcí, které děláme špatně, bylo v každém dalším zápase méně a méně. V Hradci Králové jsme, myslím, udělali daleko více chyb než proti Varům, ale vyhráli jsme. Ted jsme prohráli a musíme se kouknout na video a podívat se, co děláme špatně, a po malinkých krůčcích jít nahoru.
Narazili jste po páteční výhře nad Mladou Boleslaví na silnějšího soupeře?
Nevím, proti Bolce jsem nehrál. Ale z hlediště mi přišlo, že jsme byli v pátek neporazitelní.
Trpěl jste na tribuně, když jste nemohl týmu pomoct?
Zase tak hrozně psychicky náročné to nebylo. Rameno mě bolelo, věděl jsem, že nemůžu hrát, že mančaftu nemám jak pomoct. Tak jsem aspoň chodil do šatny. Nic víc než sedět na tribuně jsem nemohl dělat.
