Jedním z nich byl i sedmadvacetiletý Uwe Bennies, kterého v dubnu 1989 západní Německo vykoupilo i se ženou a dvěma dětmi za téměř 100 000 marek.
„Později jsem se o to zajímal a řekli mi, že cena za celou rodinu byla 92 000, nebo 93.000 západoněmeckých marek,“ říká Bennies, podle kterého tento způsob zacházení s vlastními občany dokládá perverzní charakter východoněmeckého režimu. „Je to jako obchod s lidmi,“ míní.
„NDR v zásadě počítala s tím, že každý rok prodá tolik a tolik lidí, protože potřebuje tolik a tolik deviz,“ vysvětluje. Z vězení v Halle, kde si od prosince 1988 odpykával desetiměsíční trest za „veřejné ponižování orgánů NDR“, podle něj prakticky každý týden odjížděl do SRN transport s několika politickými vězni.
Úplně první skupina osmi politických vězňů se touto cestou podle historičky Bettiny Effnerové dostala do západního Německa v roce 1963. Spolková republika za ně tehdy v kufru, který si zástupci obou zemí předali potají v berlínské městské dráze, zaplatila 320 000 marek v hotovosti.
Z obchodu se rychle stala běžná záležitost, která dosáhla vrcholu v letech 1984 a 1985, kdy spolková republika vykoupila vždy přes 2 000 lidí. Celkem jich podle Effnerové do konce roku 1989 bylo téměř 34 000.
SRN placení penězi za lidi přišlo extrémní, a tak v drtivé většině východnímu Německu dodávala výměnou zboží, které komunistický režim obratem prodával, aby přišel k devizám,“ vysvětluje.
Částky za jednotlivé politické vězně ze země, která oficiálně tvrdila, že v ní nikdo kvůli svému přesvědčení vězněn není, se lišily. V prvních letech se v průměru pohybovaly kolem 40 000 západoněmeckých marek, později vystoupaly až ke zhruba 100 000. Vždy ale hrálo roli to, jak se proti režimu daný občan „provinil“, nebo jaké měl vzdělání.
„Dobře kvalifikované lidi, jako například dětské lékaře, se NDR snažila prodávat draze,“ říká historička, podle níž na Západě samozřejmě panovaly obavy z toho, že komunistický režim bude lidi zavírat jen proto, aby za ně mohl inkasovat.
Museli podepsat prohlášení
Političtí vězni, kteří se dostali na seznam vyjednaný zástupci obou Němecek, před propuštěním směřovali do Karl-Marx-Stadtu (dnešního Chemnitzu), kde absolvovali potřebné formality. Bylo jim odejmuto státní občanství a museli také podepsat prohlášení, že v NDR nemají už žádný majetek a že vůči zemi nebudou vznášet žádné požadavky. Z Karl-Marx-Stadtu pak byli buď autobusem, nebo vlakem převezeni do západoněmeckého Giessenu.
Tato cesta čekala v dubnu 1989 i Benniese, který chtěl východní Německo s manželkou Violou opustit už dávno, ale režim mu to nikdy nedovolil. „Posadili nás do vlaku a řekli nám, ať jsme absolutně zticha, že jsme sledovaní,“ vypráví braniborský rodák o okamžiku, kdy s trojicí spoluvězňů mohl vyrazit na Západ.
„Emočně to bylo něco zcela zvláštního, těžko se to popisuje. Je to taková vnitřní euforie, že si člověk musí nejdřív sednout. Je propuštěn z vazby a jede za svobodou,“ líčí své tehdejší pocity.
Celníci v NDR bránili útěkům na Západ svědomitě, kontrolovali i mrtvoly |
V hesenském Giessenu stejně jako ostatní bývalí političtí vězni musel absolvovat další úřednické formality - získat nové doklady, zdravotní a důchodové pojištění a podobně.
Jak západoněmecké, tak spojenecké bezpečnostní složky také prověřovaly, jestli neměl co do činění s východoněmeckou tajnou policií Stasi. „Měli samozřejmě tisíc otázek,“ říká s úsměvem sedmapadesátiletý muž, který další týdny strávil v uprchlickém zařízení v berlínské čtvrti Marienfelde.
Jeho manželka Viola, která spolu se spřízněným právníkem výrazně přispěla k tomu, že byl vykoupen, mezitím ve východním Německu čekala až spolu s dvěma malými dětmi bude také moci odjet do spolkové republiky. „Musela jsem každý den volat na úřad, jestli už přišlo mé povolení k vycestování. To trvalo ještě čtyři, pět týdnů,“ vzpomíná.
Když konečně přišlo, měla čas do půlnoci, aby NDR opustila. Vzala s sebou děti, jeden kufr a kočárek; víc už toho stejně neměla, protože vše ostatní rozprodala. „A pak jsme se mohli po více než půl roce obejmout,“ vzpomíná s pohnutím na opětovné setkání s manželem.
