Letos oslavil 43. narozeniny, přesto má pořád dostatek chuti na to, aby znovu a znovu vybíhal na trávník a rval se o vítězství. I proto přijal nabídku FC Vysočina na roli asistenta u divizního B-týmu.
„Oslovilo mě to, takže jsme se domluvili rychle. Ale měl jsem podmínku, že chci ještě hrát. Dokud můžu a dokud mě to baví. Takže jsem hrající asistent,“ vysvětloval rodák z Mladé Boleslavi.
Zatím jste toho ale v prvních třech zápasech nové sezony moc neodehrál...
Protože mám momentálně problémy se svalem. Ale věřím, že se dám brzy dohromady.
V minulých sezonách jste jezdil hrát nižší soutěž do Rakouska. Už jste si řekl, že máte cestování dost?
Ani ne, mně tohle dojíždění nevadilo. Vyrážel jsem tam jen na zápas. Vždycky jsem přijel, převlékl se a hrál. Bylo to moc fajn, i když se nám třeba loni nedařilo ve Weitru tolik jako rok předtím.
Nechali vám dost prostoru na hřišti?
Určitě, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Poznal jsem tam spoustu Čechů, se kterými kamarádím pořád. Paradoxně jsem za tu dobu vynechal jen pár zápasů. A to ještě třeba za červenou kartu. Proto mě mrzí, že teď v Jihlavě hrát nemůžu. To je ale zatím jediná kaňka.
Pocházíte z Mladé Boleslavi, vystřídal jste spoustu klubů, ale usadil jste se v Jihlavě. Čím vám učarovala?
Když jsem do Vysočiny v roce 2012 přišel, tak jsem první sezonu dojížděl z Brna, ale tím, že pak v Jihlavě dcera začala chodit do školky a později i do školy a našla si tady kamarády, tak jsme zůstali. Navíc i moje paní tady má práci.
Přirostl vám k srdci i zdejší klub? Sledoval jste jeho výsledky, i když jste teď pár let v FC Vysočina nepůsobil?
Samozřejmě, byl jsem s místními lidmi pořád v kontaktu. Je velká škoda, že tým sestoupil z první ligy. Myslím, že to byl pro jihlavský fotbal zásadní zlom.
V loňské sezoně ale nechybělo mnoho a Vysočina se mohla do elitní soutěže vrátit...
To byl další hřebíček. Myslím tím, jak celá baráž proběhla. Pokud se tyhle věci v českém fotbale nezmění, musí zákonitě přijít to, že lidi, kteří do něj dávají peníze, to přestane bavit.
Václav Koloušek
V otázce budoucnosti FC Vysočina jste spíš skeptik, nebo optimista?
Já obdivuju, jak se klub vypořádal s odchodem PSJ. Jihlava pořád hraje na špici a předvádí fotbal, na který se dá dívat. To je velké plus. Jenže, co si budeme povídat, zatímco na ligu chodily tři tisíce lidí, teď je to výrazně méně. Ale je to pochopitelné, protože je rozdíl, jestli přijede Plzeň, nebo Líšeň. A to nemám nic proti Líšni.
Pojďme se chvilku věnovat vám. Letos je to patnáct let, co jste se úspěšně vyléčil z akutní leukémie. Pořád ještě chodíte na kontroly?
Ano, jednou za rok.
A jaký máte pocit, když jdete k lékaři? Nebojíte se, že by se mohla nemoc vrátit?
Zaplať pánbůh o tom takhle nepřemýšlím, protože by to bylo o mnoho těžší.
Většina pacientů, kteří rakovinu zvládli, říkají, že si začali mnohem víc vážit života. Radovat se i z maličkostí. Máte to podobně?
Jasně. Říkáte si, že jsou horší věci, že jsou na tom lidi kolikrát mnohem hůř, protože přijdou pozdě. Člověk hlavně nesmí podcenit příznaky. A to i přesto, že medicína udělala obrovský krok a možnosti jsou dnes ještě daleko větší. Zaplať pánbůh.
Dovedete odhadnout, jak dlouho ještě budete aktivně hrát?
Těžko říct, ale dokud má člověk do fotbalu chuť a není na hřišti jen do počtu, tak není důvod končit. Ale samozřejmě nesmí mít zdravotní problémy.
Jako třeba teď máte vy?
Přesně, ale já věřím, že to bude brzy v pořádku a zase budu mít z fotbalu radost.
Kromě toho, že jste hrajícím asistentem u B-týmu Vysočiny, ještě působíte jako trenér u dorosteneckých týmů v Humpolci. Dá se to všechno zvládnout?
Musí. Takhle jsme se domluvili.
Před nějakým časem jsem vás párkrát zahlédla, jak rozvážíte po prodejnách pečivo...
Jo, to je pravda, ale teď už se věnuju jenom fotbalu.
Václav Koloušek v dresu pražské Slavie (10. dubna 2004)
Pečivo se rozváží hodně brzy, skoro v noci...
Mně to ale nevadilo. Já nikdy nebyl zvyklý dlouho vyspávat. A díky téhle práci jsem měl čas dělat i jiné věci, jako třeba fotbal.
Nesetkal jste se někdy řekněme s překvapivou reakcí?
Co si myslí lidi, je mi jedno. Já udělal v životě nějaké chyby, jako každý, a musel jsem za ně platit.
Předpokládám ale, že v budoucnu byste se radši věnoval fotbalu. Práce trenéra na plný úvazek by vás bavila?
Uvidíme. Odrazují mě věci kolem licencí. Nastavený metr nerozlišuje, kdo dělal fotbal dvacet let. Člověk přijde na zkoušku a je de facto na stejné čáře jako kluk, který se rozhodl, že místo do fabriky půjde dělat trenéra. Pokud se tohle u nás nezačne rozlišovat, fotbal se tady asi moc neposune. Jen z knížek se potřebné věci nenaučíte.
Vidíte to jako velký problém?
Hodně se o tom s klukama bavíme a pro mě je třeba nepochopitelné, že takový Jirka Jarošík studuje profi licenci v Rusku. Hráč, který prošel anglickou ligou a má x titulů. Takže ano, někde je u nás něco špatně.
