Jsme na akci, která se věnuje dětské kosmetice a péči o děti. Jak to máte vy? Věnujete pozornost tomu, jakou kupujete pro malou kosmetiku a co používáte na její ošetřování a péči?
Musím říci, že jsem svědkem toho, jak se péče zlepšuje. Když se mi narodila první dcera, které je dnes skoro pětadvacet let, moc toho nebylo. Bylo to těsně po revoluci. Kdysi jsme tady znali jeden pudr, zásyp, krém a látkové pleny. To byly úplné začátky. Naše mámy to však zvládaly i tak. Od té doby to samozřejmě obrovsky poskočilo. Tím, jak je toho čím dál tím více, je určitě potřeba hledat, zjišťovat, dělat rozdíly.
Dáte tedy na instinkt své ženy?
Ano, holky k tomu mají přece jen nějakým způsobem blíž. Jsou citlivější, jemnější i co se týká nějaké té intuice a přístupu celkově. Jsem rád, když kosmetika splňuje nějaké parametry. A to i pro mě jako pro herce. Chtě nechtě musí nějaká péče o pleť probíhat i u mě. Celý život mi maskéři a vizážisté malují něco na obličej. Jeden čas byl velký trend používat některé produkty z dětské kosmetiky, vzhledem k zažité frázi „je to dobré pro děti, tak to musí být dobré i pro mě“. Zjistili jsme pak, že to není úplně tak pravda. Ne všechno, co je na dětské zadečky, je nejlepší i pro leť na obličeji dospělého člověka.
Někteří muži používají jeden produkt na tělo, vlasy i obličej. Jak to máte vy?
Mužskou jednoduchost sdílím. Kdyby něco takového opravdu kvalitního existovalo, tak to používám asi také, i kdyby to bylo třeba osmnáct v jednom. Jinak je to v takovém tom chlapském trendu, že se umím sbalit do jedné malé tašky. Tam mám vše, co potřebuji, a můžu jet na cestu kolem světa. Redukce a zjednodušení mi vyhovuje. Ve chvíli, kdy však podobný multifunkční krém bude fungovat i na umytí auta, tak to nebude ono. Je třeba dávat pozor na složení.
Jak pečujete o své zdraví? Chodíte na pravidelné kontroly k lékaři?
Legendární divadelní a filmový režisér Ivan Rajmont proslul výrokem „nemocný herec, kulatý čtverec“. To znamená, že herec je někdo, kdo si zkrátka ani nemůže dovolit být nemocný. Musí být vždy a včas tam, kde je ho potřeba. Ač jsem jako zaměstnanec, jsem v angažmá v Národním divadle, tak jsem i v kategorii osob samostatně výdělečně činných.
To znamená, že jsem taková střední podnikatelská vrstva. A my jsme ti lidé, o kterých se tvrdí, že táhnou ekonomiku, protože ve chvíli, kdy jsme nemocní, platíme si vše plus mínus sami. I z tohoto důvodu jsem si nikdy ani nemohl připustit nějakou indispozici.
V tomto případě hodně funguje i psychika...
To jistě ano. Nicméně jednak člověk stárne a také to někdy opravdu nejde a člověk lehne. Dnes už jsem v tomto smyslu vyklidněný a chodím pravidelně k lékaři. Pokud jde o prevenci, nemám v tomto případě rád klasickou medicínu. Jinak ji samozřejmě uznávám. Nejsem alternativec non plus ultra, který musí mít všechno bio a používá jen homeopatika. Mám naprostý respekt a úctu ke klasické medicíně. V rámci prevence to však takto řeším.
Prý využíváte i čínskou medicínu...
Objevil jsem ji už před nějakou dobou. Zpočátku jsem byl vůči ní odtažitý. Například k akupunktuře. Tam jsem zažil věci, vůči kterým i klasická medicína zůstává stát s respektem. Když jsem měl například odražená obě dvě kolena, vyloženě formou úrazu, ortoped mi udělal rentgen a řekl, že tam nic poškozeného není, ale je to odražené a bude to bolet. Řekl jsem mu, že mám možnost jít na akupunkturu. Lékař mi řekl, že mi to nezakazuje, ale že podle něj mohou výsledky být například u věcí vrozených geneticky nějakou predispozicí, nebo jsou například chronické. Šel jsem na akupunkturu a druhý den jsem běhal a skákal.
Máte na toto svého vlastního lékaře?
Můj poslední objev je korejský doktor Kwan, který v Evropě založil dvě kliniky. Uchvátila ho Praha, což chápu, protože žijeme v jednom z nejkrásnějších měst na světě, a začal tu praktikovat. Docházím k němu a mohu říci, že jsou to věci, které člověk sám musí zažít na svém vlastním těle, aby jim uvěřil. Pro nás Evropany a naše myšlení je to leckdy těžké přijmout, že se děje něco, co je mnohdy na hranici malého zázraku. Jen masírováním, poťukáváním, baňkováním, či čínskou metodou, při které se takzvaně odpouští stará sražená krev, která se v těle hromadí, jsem zažil věci.
Zajímavé je to i co se týká diagnózy. Doktor mi našel něco na zádech v jednom místě a řekl: „Tady to je, tak tomu ulevíme. Je to v místě, kde je slezina. Nemáte třeba často chuť na sladké?“ Jen jsem na něj vyvalil oči. Extrémní chuť na sladké mám neustále. Vše se pak mění jako mávnutím kouzelného proutku.
Saša Rašilov a Johnny Depp ve fotoprojektu Magazínu DNES (2019)
Důvěru k tomuto způsobu léčby a prevence jste tedy získal na základě vlastní zkušenosti...
Ano a vřele to každému doporučuji. Číst si o tom a nějakým způsobem to hodnotit, než to člověk sám zažije, je také samozřejmě možné. Někomu to možná ani nefunguje. Každý jsme jiný. Ty rozdíly jsou dané i geniem loci. V tom smyslu, že člověka utváří i místo, kde žije. Takže pokud tomu nevěříte, je možné, že to právě pro vás není vhodné. Já jsem k tomu přistoupil tak, že to bez předsudků vyzkouším a počkám, co se bude dít. A ty výsledky byly velké.
Jaký máte obecně postoj k esoterismu, čarodějnictví a bylinkářství?
Věřím především v Pána Boha a tím je to dané. Jsem pevně ukotvený i tím, že žiji tady. Ve společnosti, která ač to tak mnohdy nevypadá, se podle mě stále řídí nějakou křesťanskou morálkou a etikou, kterou se nepodařilo zničit ani totalitnímu režimu. Nevěřím na kouzla a čáry. Vůbec to však nevylučuje to, že existuje jakási moudrost starších generací a babiček. To jsou například právě ty bylinky, čaje a podobné věci, které neuškodí. Ve spojení věř a víra tvá tě uzdraví jistě také fungují.
Jste potřetí otcem, nyní máte malou holčičku. Co se ve vašem životě od té chvíle změnilo?
Změnilo se to, že jsem schopen si lépe zjednat klid a daleko více také čerpám z rodičovství větší radost. Práce už mě nežene tolik jako kdysi, což je bezvadné. Na druhou stranu se nezměnilo nic na tom, že jsem vždy toužil po rodině a dětech a dokázal se vždy z malých dětí radovat. Dokážu ty věci spíše jinak hodnotit a více je ocenit. Je to možná i tím, že mám v práci dnes větší jistotu a neženu se tolik ani materiálně. Už vím, že to je honba, která nikdy nekončí, nepotřebuji už mít, mít a mít. Spíše chci co nejvíce být, žít a užívat si.
Máte kolem sebe samé ženy, samé dcery. Netoužil jste někdy také po synovi?
Je to společenské klišé a kravina. Všichni jsme lidé a je rouhání si ve chvíli, kdy má člověk zdravé dítě přát, aby to další mělo například trochu rovnější vlásky, nebo by to mohl být chlapeček. Toto jsem tak nikdy neměl. Jak ty holčičky postupně dospívají, tak vám ty chlapce stejně do rodiny přivedou. Volba partnera znamená, že těch chlapců poznáte během let třeba i více. Je to barvité a pestré. Máme to s bráchou rozdělené, já mám holčičky a on má chlapečky. O co víc mám dcer, o to víc mám zároveň synovců.
Máte nějakou pracovní vysněnou roli, kterou jste zatím neztvárnil?
Jsem herec a nejsem úplně tím, kdo si role vybírá. Souvisí to s uspokojováním pracovních potřeb a snů. Vždycky jsem toužil především po tom mít práci. Aby ty role přicházely. Nejhorší pro herce je, když stojí a nemá do čeho píchnout. Mám štěstí v tom, že role ke mně vždy přicházely a nikdy jsem se nevzdal divadla, kde jsou role barvité z celého spektra. Poslední dobou jsem opravdu šťastný a spokojený v angažmá v Národním divadle. I s prací i s lidmi. Žádné nesplněné pracovní sny nemám. Jen se těším na každou další výzvu.
Za roli Mefista jste byl nedávno oceněn. Co pro vás znamenala? Dalo by se říci, že byla přelomovou?
Byla přelomová hlavně tím, že jsem za ni získal svou první divadelní cenu. Té ceny si velmi vážím. Zvlášť proto, že je to cena českých divadelních kritiků. Navíc jsem ji dostal v roce, kdy konkurence v podobě dalších nominovaných kusů, které vznikly, i rolí byla opravdu velká. Je to velké ocenění i pro celé divadlo a tým.
2. září 2019 |
