První otázka se nabízí: holka, nebo kluk?
Tomáš: Dva kluky už mám, tak by možná bylo zajímavé mít holčičku. Ale ještě nevíme a je nám to samozřejmě jedno. Jsme teď hlavně šťastní.
Lucie: Vědět budeme asi za měsíc.
Takže poslední zápas kariéry, v květnu na Roland Garros, jste hrála těhotná?
Lucie: Nejen ten. O těhotenství jsem věděla už před dubnovým turnajem ve Stuttgartu, kde jsem se ve čtyřhře nakonec dostala až do finále. Nebylo mi sice dobře, ale větší problémy jsem neměla a doktoři mi dovolili hrát. Už jsem ale tolik netrénovala, což změnilo mé plány rozloučit se ve dvouhře – ať už v Praze, nebo v Paříži. Jen jsem tehdy ještě nemohla říct vše.
Hrálo se vám jako těhotné jinak?
Lucie: Byl to zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem měla strach, aby se nic nestalo, na druhou jsem si říkala, že tam najednou nejsem sama.
Tomáš: Když stála na síti a letěl na ni míč, já seděl v hledišti zpocený a měl jsem nahnáno. Stejně tak jsem se bál, aby třeba neuklouzla a nezranila se. Ale rozhodnutí jsem nechával na ní.
Lucie: Některé tenistky hrály i ve čtvrtém měsíci. Mně doktoři řekli, že je naprosto v pořádku hrát do třetího.
Už máte vybrané jméno?
Lucie: Varianty jsou, ale mění se každým dnem. Zatím mu nebo jí říkáme Čip. Tomáš: Máme tři favority pro holku a dva pro kluka.
Lucie: S kluky nám to nějak nejde. Občas si sedneme a vymýšlíme, ale suverénně nejvíc nápadů zatím dodávají neteře. Jména vybíráme jednoduchá, aby byla snadná k použití v Česku i v zahraničí.
Je vaše první těhotenství v něčem jiné, než jste si ho představovala?
Lucie: Když jsem si udělala test a vyšel pozitivní, padly na mě všechny možné emoce. Nejdřív radost. Pak i trochu obavy, protože vím, že nejsme v úplně ideální situaci. Ale od začátku jsem především šťastná a těším se. Špatně mi bylo naštěstí jen chvíli. Byla jsem unavená, necítila jsem se dobře, ale z toho všeho mi paradoxně pomáhal právě sport. Když jsem byla na kurtu, vyplavil se adrenalin a hned mi bylo líp.
V pěti číslech36 1000 14 2011 2  Lucie Šafářová a Tomáš Plekanec 32 2015 1 3 2019 |
Jak jste se o tom pozitivním testu dozvěděl vy?
Tomáš: Celkem jednoduše. Lucka přišla z koupelny a řekla, že je těhotná.
Lucie: Nechtěl tomu věřit.
Tomáš: Ale měl jsem radost.
Co byste si do výchovy chtěli vzít z toho, jak vás dva vychovali rodiče?
Lucie: Od našich určitě disciplínu. A aby si naše dítě vážilo věcí a znalo jejich hodnotu.
Tomáš: Naši byli taky přísní, i když já nikdy nebyl raubíř a nedělal jsem průšvihy. Na své výchově bych neměnil nic. Ale jednu věc bych chtěl: aby moje děti vyrůstaly sebevědomější.
Sportovkyně to s otěhotněním nemají vždy jednoduché. Tělo je opotřebované, kariéru občas končí dlouho po třicítce. Měla jste z toho strach?
Lucie: Je pravda, že naše těla trpí. A to nejen tréninkem a různými dietami, ale i časovými posuny, které rozhazují hormonální systém. Znám několik případů, kdy se sportovkyním otěhotnět buď vůbec nedaří, nebo to trvá dlouho. Já vždycky měla v hlavě, že chci mít na dítě energii a nebýt úplně stará máma. Věděla jsem, že v pětatřiceti už hrát nechci.
K těhotenství se má samozřejmě gratulovat, ale ta otázka zaznít musí. Nešlo počkat, až bude mít Tomáš po rozvodu?
Tomáš: Samozřejmě jsme to probírali. Lucka neotěhotněla náhodou. Rozvody se v dnešní době táhnou, oběma nám už není dvacet a nedovedu si představit čekat třeba dva nebo tři roky. Možná se rozvod vyřeší za měsíc, kéž by, ale tomu moc nevěřím. Děti mám rád a nemůžu přestat žít jen kvůli tomu, že ještě oficiálně neskončilo něco, co už stejně nefungovalo.
Lucie: V určitou chvíli jsme si řekli, že dítě chceme, a dál jsme tomu nechali volný průběh. Samozřejmě by bylo snazší, kdyby byl Tomáš rozvedený. Takhle si to asi žádná holka nevysní. Ale i já znám lidi, kteří se rozváděli tři roky. Nebo pět. Kdybychom byli mladší, možná bychom počkali. Ale je mi dvaatřicet a spoléhat na to, že se to pak hned podaří...
Tomáš: Rozhodli jsme se až ve chvíli, kdy jsem věděl, že se moji dva synové vrátí z Kanady do Česka. Adamovi jsou čtyři, Matyášovi sedm a jsem rád, že budou nám i novému sourozenci blízko. Lucku mají rádi a těším se na dny, které budeme trávit všichni spolu.
Lucie: Od začátku mi záleželo na tom, abych s kluky měla dobré vztahy. Snad je i mám. Nikdy jsem jim nechtěla a nechci nahrazovat mámu. Tu vždycky budou mít jen jednu.
Tomáš: V žádném případě to není tak, že si s Luckou zakládám novou rodinu a starou opouštím. Manželství nevyšlo, to se stává. A než mít jednu rodinu, kde to neklape, je přece lepší vytvořit novou, funkční. A do ní budou kluci samozřejmě patřit taky.
Už to bude rok, kdy všechny ty spory a tahanice vypukly. Řekla jste si někdy: Tak na toto opravdu nemám sílu?
Lucie: Určitě jsem nečekala, že jejich rozvod bude tak škaredý. A asi to nečekal ani Tomáš. Ale od začátku jsem na jeho straně a nikdy mě nenapadlo se našeho vztahu vzdát.
Tomáš: Snad dvacetkrát jsem se ptal, jestli si je jistá. Jestli radši nechce počkat. Ale vždycky jsme skončili u toho, že rozvod opravdu může trvat roky.
Lucie: Nikdy bych nešla do vztahu s mužem, který by měl fungující manželství a dva malé syny. Tohle se mě asi dotýkalo nejvíc – když mi někdo napsal, že rozvracím rodinu a ubližuju dětem.
Tomáš: Už jsem to Lucce říkal, ale obdivuju ji. Nevím, jestli by do takové situace někdo jiný vlezl. Opravdu jsem si myslel, že rozvod bude rychlý a že se domluvíme.
SYNOVÉ JSOU V ČESKU
V jaké fázi je tedy váš rozvod?
Tomáš: Upřímně nevím, co odpovědět, protože mě každý den překvapí něco nového. Vždycky mi šlo jen o to, abych měl na blízku syny. Jsem rád, že to dobře dopadlo, soudy mi daly za pravdu a já si je minulý týden mohl přivézt. Ano, narodili se v Kanadě a vyrostli v Kanadě. To je logické, když jsem tam hrál. Kdybych hrál v Rusku, narodili by se v Rusku. Nebo v Číně. Ale já jsem Čech a vždycky jsem se chtěl vrátit. Mockrát jsme se o tom doma bavili a byl jsem v šoku, když to najednou neplatilo.
A ten rozvod?
Tomáš: Já udělal, co jsem mohl, a dál už je to na právnících. Manželka se chce dál rozvádět v Kanadě, což nechápu. Nebo možná chápu... Ale celou dobu říká, že jí na penězích nezáleží a že jí jde jen o dobro dětí. Tak nevím. Děti jsou tady, mají tu rodinu, což je pro ně v tomhle věku nejdůležitější. Jsou spokojené a ona dál bojuje o rozvod v Kanadě.
Moment. Žádost o rozvod tedy leží kde?
Tomáš: Ode mě v Česku, od ní v Kanadě. A jelikož ona tam letěla hned poté, co jsme se rozešli, podala ji logicky dřív. Myslela si, že vyhraje haagský soud, který určoval, kde je obvyklé bydliště dětí. Jenže ten nezvažuje jen to, kde vyrůstaly, ale i jaký byl další plán rodiny. A kde mají zajištěnu lepší budoucnost. Ten plán byl od začátku jasný – vrátit se. Vždyť nikdo z nás neměl v Kanadě ani trvalý pobyt. Celá rodina jsme tam byli jen na moje pracovní povolení.
A na co se čeká?
Tomáš: Na to, až soudy v Česku začnou jednat.
Dohoda nepřipadá v úvahu?
Tomáš: Nejde to. Manželka chce dál, pro mě z nepochopitelných důvodů, žít s dětmi v Kanadě. Já s tím nesouhlasím. Počítám s tím, že děti jsou a zůstanou tady. Několikrát jsem se snažil. Sešli jsme se, nabídl jsem jí vyrovnání... Nic. Komunikujeme pouze o organizačních věcech kolem dětí.
Vaše spory se veřejně táhnou už rok. Co jste za tu dobu cítil jako největší křivdu?
Tomáš: Zaprvé když manželka prohlásila, že jsem odešel od rodiny a jsem s Luckou tři roky. Absolutní lež a vůbec nechápu, že si to dovolila říct. A zadruhé když mi oznámila, že se nechce vrátit do Česka. Vůbec. Což mám černé na bílém od právníků. Přitom tvrdí, že chtěla jen dokončit školní rok.
Lucie Vondráčková a její synové Adam a Matyáš (Praha, 9. srpna 2018)
Ať nejste jen za svatého, udělal byste něco jinak vy?
Tomáš: Možná jsem se na můj vkus musel vyjadřovat až moc. Ale v tom cirkusu jsem se vždycky držel spíš vzadu a celou dobu se hlavně bránil. Jediná věc mě mrzí – že se do toho dostala moje máma. Protože tím humbukem trpí určitě víc než já. Byla zvyklá kluky vídat a teď je neviděla půl roku. Oni ji zbožňují a hrozně se na ni těšili. Několik měsíců s nimi ani nemluvila, protože se jim nedovolala.
Lucie: To Tomáše ničilo nejvíc – když nemohl vídat kluky.
Tomáš: Zase... Navenek říkala, že je můžu mít kdykoliv. Ale já musel čekat na potvrzení právníků, abych vůbec mohl být se svými syny. Jinak se mohlo stát, že bych tam přiletěl a ani je neviděl. Kolikrát jsem se jim nedovolal. A když už jsme se konečně domluvili na čase a zavolal jsem, kdy jsem měl, kluci byli najednou v parku. Nebo mi napsala, že mám zavolat ve dvě ráno našeho času. Že je to pro kluky nejlepší čas.
Nebudete jednou litovat toho, že váš rozvod probíhá veřejně a už navždy půjdou všechny ty spory dohledat?
Tomáš: Napadlo mě to mockrát. Ale nebylo to moje rozhodnutí. A když už se to stalo, kluci se dozvědí, že jsem je chtěl a bojoval o ně u soudu. Že jsem je neodhodil a neodjel za někým jiným.
Až to všechno skončí, budete se brát vy dva?
Lucie: Já už mu řekla, že po tom všem si ho nikdy nevezmu. (směje se) Ale vážně. To má dost času.
SPORT A PENÍZE
Kdy jste se vy dva seznámili?
Tomáš: Viděli jsme se vždy jednou za rok na pár hodin během turnaje v Kanadě nebo na US OPEN. Vždycky jsem měl rád tenis, tak jsem se občas přijel podívat.
Lucie: Ale pokaždé jsme spolu prohodili jen pár slov. Já se zeptala něco k hokeji, on k tenisu a pak jsme se zase rok neviděli.
Tomáš: Až loni v létě za mnou tradičně přijel do Česka kamarád. A protože Prahu už viděl, napadlo mě ho vzít do Vídně a cestou na Moravu do sklípku.
Lucie: Já zrovna nehrála a pořádala na Pálavě sešlost pro kamarády a známé. Pozvala jsem i dost sportovců a lidí, na které jinak během sezony nemám čas. Tam jsme si poprvé trochu déle povídali, pak si začali psát a postupně to bylo čím dál vážnější.
ZBLÍZKAZamilovaní Jedna věc je jasná hned: ti dva se opravdu mají rádi. Je to vidět z každého jejich pohledu i gesta. Ona je spíš tichá, on trochu introvert. Možná by i byli radši, kdyby je tolik lidí neznalo a jejich soukromí bylo jen jejich. Jsou ale úspěšní, a tím pádem je o ně zájem. Tudíž vědí, že se před lidmi úplně skrývat nemůžou. „Právě díky fanouškům jsme v kariéře dosáhli toho, čeho jsme dosáhli. Vážíme si jejich podpory,“ shodnou se. I proto se rozhodli takto společně promluvit. |
Je pro vrcholové sportovce opravdu tak těžké najít vážný vztah, jak to někdy vypadá?
Lucie: My to máme možná těžší, protože jsme celý rok pryč a hlavně každý týden někde jinde. Když muž není z tenisu, nemáme skoro šanci se vidět. Na tom krachla většina mých vztahů. Byla jsem osm let s Tomášem Berdychem, ale od té doby nic tak dlouho nevydrželo.
Tak to ještě posunu. Je to těžké pro sportovce, který navíc vydělává miliony dolarů?
Lucie: Pro něj je těžké najít někoho, kdo ho vidí jako normálního člověka. Určitě jsou případy, kdy je se sportovcem někdo jen účelově, kvůli slávě. Proto taky spousta vztahů po konci kariéry krachuje. Sláva skončí a život, co byl, už najednou není.
Oba děláte sporty, v nichž člověk k penězům může přijít poměrně mladý a nepřipravený. Jak jste se s nimi učili zacházet?
Lucie: My jsme doma nikdy moc peněz neměli, a proto mě rodiče učili, ať si všeho, co vydělám, vážím a nerozhazuju. Ale taky jsem udělala chyby. Když jsem byla hodně mladá, zainvestovala jsem s člověkem, kterému jsem věřila. Všechno vypadalo růžově, ale nebylo. Hodně peněz jsem ztratila, ale další mi naštěstí zachránila sestra, která pracuje ve finančnictví. Bohužel jsem za ní nepřišla dřív.
Tomáš: Já nebudu lhát – o penězích jsem nevěděl nic. I v hokeji jsou případy, kdy kluci někomu naletí a o všechno přijdou. Mně agent doporučil firmu, která se mi o peníze stará. Naštěstí dobrou.
Pomáhají i nějaké hráčské asociace?
Lucie: My máme penzijní fondy, do kterých jdou procenta ze všech turnajů, které jsem za kariéru odehrála. Teď se tam úročí a od padesáti mi je začnou vyplácet jako důchod.
Tomáš: Penzi máme taky, což se hodně změnilo v době stávky NHL. Díky ní se zvýšila. A když si hokejista s penězi neví rady, určitě může zavolat na hráčskou asociaci a tam mu poradí.
Lucie: Pro tenisty se pořádají i kurzy, jak být opatrný a peníze neztratit. Protože procento sportovců, kteří po kariéře zkrachují, je docela vysoké.
NEMŮŽU PÍT KAFE
Když jste spolu začali žít, překvapil vás v něčem sport toho druhého?
Lucie: Mě hokej bavil vždycky. Ale překvapilo mě, jak se bojím, aby se Tomášovi něco nestalo.
Tomáš: Pro mě je těžko pochopitelné to tenisové cestování. My letíme z východního pobřeží na západ, máme časový posun tři hodiny a už všichni remcáme, jak je to těžké. Přitom letadlo jsme měli jen pro sebe, jídlo kdykoliv na stole, hotely zařízené.
Lucie: Je pravda, že to všechno si my musíme zařizovat a platit sami. Ale největší rozdíl je asi v tom, že hokejista hraje v týmu a musí mu všechno podřídit. Já když byla trochu zraněná, dala jsem si volno. Ale když vidím, v jakém stavu oni někdy hrají. Opíchaní, nemocní, v horečkách... Já můžu říct ne, protože žádné šéfy nemám. Na druhou stranu – když nehraju, tak nevydělávám.
Tomáš: V tenise vidí lidi velké peníze, ale když tam člověk není mezi nejlepšími, moc nevydělá. My se deset let budeme držet ve čtvrtém útoku a jsme na tom stokrát líp než většina z nich.
Lucie: Ale jednu věc jsem pochopila hned. Kdybychom se potkali dřív, nemáme vůbec šanci spolu být. Vztah tenistky a hokejisty je časově naprosto nereálný. Naše sezony vůbec nejdou skloubit.
Tomáš: Takže každému musí být jasné, že spolu opravdu nejsme tři roky.
Lucie Šafářová
Ještě něco vás překvapilo? Třeba tréninky toho druhého?
Lucie: Já už naštěstí žádné nemám. Jen se na Tomáše dívám, směju se mu a natáčím si ho.
Tomáš: Mě ještě zaskočilo, jak je tenis sólová hra. A myslím tím nejen na kurtu. Několikrát jsme se o tom bavili a dodnes jsem nepochopil, proč spolu Češky na turnajích nechodí častěji ven, třeba na večeře. V hokeji spolu my Češi chodíme pořád – i když jsme soupeři. Neexistuje rivalita. Na ledě se popereme, sekneme hokejkou přes nohy, ale pak spolu klidně jdeme na pivo.
Lucie: To bude spíš rozdíl mezi mužem a ženou. Ne mezi tenisem a hokejem. My neumíme tak snadno oddělit práci a zábavu. A hlavně jedna hrajeme ráno, druhá večer, takže to mnohdy ani nejde. Ne že bychom nechtěly.
Kdo z vás víc drží životosprávu?
Lucie: Překvapilo mě, jak málo Tomáš jí. I když jsem ještě nebyla těhotná, snědla jsem toho daleko víc než on.
Tomáš: Teď už se to vůbec nedá srovnávat. Jí úplně jinak. A všechno.
Lucie: Ale trpím tím, že se mi zprotivil kofein. Mně, celoživotní milovnici kávy, která by jednou chtěla mít vlastní kavárnu.
Člověk se po třicítce přizpůsobuje novému partnerovi trochu hůř než ve dvaceti. Je něco, na co jste si u toho druhého ještě nezvykli?
Tomáš: Hrozně brzo usíná. Hlavně u televize.
Lucie: Je pravda, že spolu nedokoukáme ani jeden film.
Tomáš: Což zas tak nevadí, protože máme úplně jiný vkus. Ona zbožňuje sci-fi a přijde mi třeba nadšená pustit Aquamana. U něj bych po deseti minutách usnul já.
Lucie: Tomáš zásadně nezavírá ledničku. Klidně pípá na celý byt, ale stejně ji nezavře.
Tomáš: No tak jsem si myslel, že je to klimatizace.
Asi je ještě brzo, ale už jste vedli debatu o tom, jaký sport bude jednou dělat váš potomek?
Lucie: Říkala jsem si, že by bylo zajímavé, kdyby se nám narodil úplný sportovní antitalent. Jestli je to vůbec možné. Ale nejvtipnější byl opět můj tatínek.
Tomáš: Ten už je připravený s raketou.
Lucie: Mamka měla radost, sestra taky a on vypadal zamyšleně. Pak přišel s tím, že to stejně zase bude ženská a že se kluka nikdy nedočká – jelikož má dvě dcery a dvě vnučky. No a nakonec dodal, že mu to vlastně nevadí a že aspoň bude další světová jednička.
Tomáš: Já mám stejný názor jako u synů. Byl bych rád, kdyby si hokej vyzkoušeli, ale zároveň vím, jak je těžký a co jsem pro něj musel obětovat. Když si vyberou něco jiného, budu je podporovat.
Lucie: Určitě ji nebo jeho ke sportu povedeme. Pro holku by se mi líbil tenis nebo plážový volejbal. Pro kluka klidně hokej.
Trénovali byste ji nebo jeho sami?
Lucie: Naplno asi ne. Nechtěla bych ztratit takový ten hezký vztah máma–dítě. Trenér musí být občas ostrý a spousta rodin už se kvůli tomu rozpadla.
Tomáš: Já asi taky ne. Trenérovi bych do práce nezasahoval.
Lucie: To bys nevydržel.
Tomáš: No dobře. Asi by se to ve mně bilo. Na jednu stranu bych měl nutkání říct, kdyby se mi něco nelíbilo, na druhou vím, že by to bylo špatně.
Lucie: Mě hlavně děsí, že byste vstávali v pět ráno na tréninky.
Tomáš Plekanec
Lucie, které z tenistek jste o těhotenství řekla nejdřív?
Lucie: Spoluhráčce Bethanii, se kterou jsem zažila nejvíc úspěchů a vedle které jsem moc chtěla ještě jednou nastoupit. Nevyšla nám Praha, pak ani Paříž, tak mi říkala: „Pojď, dáme Wimbledon, ten nám stejně chybí.“ Jenže to už bych byla s těhotenstvím daleko a nebylo by to bezpečné. Další byla Andrea Hlaváčková, která je taky těhotná a se kterou se známe od devíti let. Děti se nám narodí ve stejný rok, takže kdyby měly hrát tenis, zase by ho hrály spolu. No a Báru Strýcovou jsem trochu lanařila, že už by se taky mohla přidat do klubu.
Vy jste tedy s tenisem skončila. Co Tomáš?
Tomáš: S tenisem? Tam se má amatérská kariéra právě uzavřela, protože jsem hrál hlavně s Luckou.
Lucie: Hraje dobře. Jen má trochu namrzlý forhend. Trefuje ho pozdě.
Tomáš: Já právě doufal, že mi ho Lucka zlepší. A zatím se mi spíš horší.
Lucie: Já taky čekala, kdy mě naučí bruslit. Dal mi krásné růžové brusle, ale tím jsme skončili.
Myslel jsem spíš vy a hokej. Ale dobře. Co až s profesionálním sportem skončíte oba?
Lucie: Já teď budu mít napilno. Ale jeden sen mám. Chtěla bych v Brně pomoct s obnovou klubu, ve kterém jsme vyrůstali – já, sestra i její manžel. Na to se těším. Nejen že budeme celá rodina spolu, ale že budeme mít místo, kam malé děti budou rády chodit a tenis je bude bavit.
Tomáš: Náš život se bude točit kolem dětí. Nejen našich. Chtěl bych dál zůstat u hokeje a pomáhat mladým. Hrát a vyhrávat je sice hezké, ale rád bych nějakým klukům předal rady, zkušenosti a viděl je růst. Třeba mezi nimi budou i moji synové.
