V uplynulé sezoně zvládl 29 zápasů, pomohl zachránit podceňovanou Opavu a fotbalovou ligu chce hrát dál.
Není to proti přírodě?
Ale já se na ten věk necítím.
Ani ráno?
Když se o víkendu prohraje, jsou rána těžší. To mě bolí všechno a do středy se mnou není řeč. Ale jinak je moje tělo navyklé trénovat každý den. Fotbal je jako droga, kterou si nechci odepřít.
V čem chutná nejvíc?
Ještě jsem se nepřistihl, že bych se ráno probudil s tím, že se mi nechce na trénink. Odvezu syna do školky a už se těším, až otevřu dveře od kabiny. Kluci mi tam říkají dědku a mnohým bych mohl dělat tátu, ale já to prostě potřebuju. A čím jsem starší, tím je ten pocit intenzivnější. Zatím si neumím představit, že bych ho neměl. Že bych necítil čerstvě posekanou trávu.
Až tak?
Já začínal na škváře. V Olomouci byl svátek, když nás pustili na trávník aspoň v pátek před sobotním zápasem. Hřiště je můj život.
Ale úlevy v tréninku máte, ne?
Jen v posilovně. Jinak si zakládám na tom, že s mančaftem nevynechávám skoro nic. Žene mě zodpovědnost a vůle. Nemít ji, už dávno nehraju.
On se ten konec blíží.
Od pětatřiceti slýchám: Užij si poslední sezonu. Poslední půlrok. Posledních pár zápasů. Když jsem si v sedmatřiceti přetrhl křížový vaz v koleni, nikdo nevěřil, že se vrátím. Ale já se zařekl: Takhle končit nebudu a nechci! Takže přesluhuju šest let a sedmý budu. Už se těším.
Lichotí vám, že znovu budete překonávat rekordy?
Bilancovat budu, až skončím. Teď vnímám hlavně to, jak šíleně náročná tahle sezona byla. Opava se po třinácti letech vrátila do ligy, jenže do konce října musela hrát v azylu. V Brně nám to nesedělo, prohrávalo se, všechno šlo proti nám, trenér Roman Skuhravý odešel. Jsem z toho vyždímaný jako citron, ale zároveň šťastný, že jsme se zachránili.
Víte, že je to dvacet let, co jste nastoupil do ligy?
Už? Odmalička byla liga můj cíl, můj sen, můj směr. Chtěl jsem se fotbalem živit.
Už v Pňovicích u Olomouce jste o tom snil?
I na dědině můžete snít. Vyrůstal jsem v bytovce, stačilo přeběhnout zahradu a už jsem byl na hřišti. S bráchou Danem, který je o čtyři roky starší, jsme to tam mydlili od rána do večera. Dokud máma nezapískala na prsty a nezavolala: Kluci, večeře! A abych nezapomněl na tátu. On nás celé dětství trénoval, všude nás vozil a věnoval nám většinu volného času.
Klasika.
My měli klíče od šatny a půjčovali si tam balony. Už v šesti jsem začal kopat za starší žáky, protože mladší nebyli. Tak jsem hrával s kluky, kteří chodili do osmičky. Všude jsem byl nejmenší.
Byla to velká překážka?
V patnácti všichni kolem vyrostli, jen já pořád měřil metr padesát. To už jsem chodil do Olomouce na sportovní školu a na hřišti najednou dostávali přednost ti vyšší a silnější. Rodiče mě konejšili: To se obrátí, vyrosteš. Jenže já byl nešťastný a radši na tři roky odešel do Uničova. Všechno se zlomilo až na vojně.
Doporučil byste mladým spoluhráčům vojnu?
Já se jí bál, ale ztracený čas to nebyl. Udělala ze mě chlapa. Naučil jsem se sebekázni, režimu. Ale měl jsem štěstí, že jsem byl voják-fotbalista, takže žádné rajony a buzerace. Dopoledne jsem dělal vojenského pošťáka a ve dvě mohl zmizet na trénink Sigmy. Kdybych hrál tehdy fotbal jen pro legraci, cesta by se zavřela.
Místo toho jste v květnu 1999 nastoupil proti Slavii a za týden proti Spartě.
Jen dvakrát na minutu, to nepočítám. Liga pro mě začala až půl roku poté v Drnovicích.
Mám pocit, že současné generaci chybí, že vesměs nemusí překonávat překážky. Souhlasíte?
Naprosto. O co lepší mají kluci servis, o to méně vůle. Chybí jim obyčejná škola kabiny. My měli černou drť zažranou v kolenech a děkovali za každý trénink na trávě. Je holt jiná doba. Dřív to v kabině bylo přísnější. Když jsem od mazáka dostal sodu, neodvážil jsem se říct půl slova a bral to jako poučení.
Třeba?
Pamatuju, jak mě v Drnovicích sjel brankář Martin Vaniak, dneska můj dobrý kamarád. Měli jsme hodnocení prohraného zápasu u videa a on se do mě pustil za chybu, kterou jsem udělal: Ty mě nebudeš okrádat o peníze! Dneska se kolikrát bojím zvýšit hlas na mladého, aby si hned nešel stěžovat k agentovi nebo na vedení.
Jste ochotný to nevnímat?
Vezmu mladé bokem, poradím jim, pokud o to stojí, ale nekřičím. Když jsem se vrátil po sedmi letech ze Švédska, zklidnil jsem se.
Ale na hřišti ne.
Protože neumím přijmout porážku. Na hřišti jdu za svým, chci urvat vítězství. Jako kluk jsem každou porážku obrečel. Skoro si myslím, že s přibývajícím věkem je ten pocit ještě silnější. Jsem jako pitbul.
Pavel Zavadil
V dubnu jste vyjel po trenéru Jílkovi, který od nové sezony povede Spartu. Ani rozhodčí to s vámi nemají lehké.
Když cítím nespravedlnost, líbit si to nenechávám. Ale nejsem zákeřný a po zápase jsem schopný si s každým podat ruku. Rozhodně hajzlík trochu jsem. Kdo je moc hodný, na hřišti nic nedokáže.
Proč jste nedokázal víc ve Spartě? Přišel jste v roce 2001 a odehrál jen deset ligových zápasů.
Ještě jsem na to neměl hlavu. Přišel jsem příliš brzy a do veliké konkurence. Na můj post tam byli lepší plejeři. Jirka Jarošík, Michalík, Zelenka, Martin Hašek, později Karel Poborský. Teď věřím, že už bych to ustál.
Nesnesl jste roli náhradníka?
To jsem nikdy neuměl. Možná i to vadilo trenéru Hřebíkovi. A protože se ve Spartě obvykle druhá šance nedává, tak jsem šel. Kdo tam nebyl, nikdy nepochopí, jaký je ve Spartě tlak. Neúspěch se neodpouští. Ale zkušenost to byla k nezaplacení, i Ligu mistrů jsem si zahrál.
Na Spartu jste přišel s černým mikádem, pečlivě ostřihaný a psalo se, že by z vás mohl být nový Rosický.
Možná jsme si byli vizáží podobní, ale fotbalově to bylo nesrovnatelné. S Tomášem se nemůže srovnávat nikdo z nás. Ale můj problém byl, že jsem na Spartu nebyl připravený.
To vám řekl trenér Hřebík?
Ten mi hned mezi dveřmi oznámil: Tady se běhá, maká a dodržují pokyny, proto si nehraj na fotbalistu! Koukal jsem s otevřenou pusou a vzpomněl si na Černé barony a nadporučíka Mazurka: Kázeň musí být!
Pak jste se ztratil do Izraele.
To byla krásná zkušenost. Hostování na čtyři měsíce a izraelský titul. V Maccabi Haifa bylo skvělé mužstvo. Dovani Rosso hrával za chorvatskou reprezentaci, Walid Badir ve Wimbledonu, Yaniv Katan ve West Hamu, Idan Tal v Evertonu. Nabízeli mi, ať zůstanu, ale narodil se mi první syn a táhlo mě to domů.
Zato ve Švédsku jste vydržel sedm let.
Jsem vděčný Milanu Martinovičovi, který mi jako agent pomáhal. Švédsko byla skvělá štace. Fotbalově i lidsky. I švédsky jsem se po třech letech naučil.
Pavel Zavadil jako brněnský kapitán při utkání v Jihlavě
Taky jste si tam nechal narůst vousy?
Nosil jsem je už poslední půlrok v Mjällby, takže teď je to přes sedm let. Když jsme loni bojovali s Opavou o postup do ligy, kluci přišli s tím, že bych je mohl dát do banku: V žádném případě! O vousy se nesázím! I mojí paní se líbí. Takže vousy zůstanou. Vlasy si nechám ostřihat, až s fotbalem skončím.
Jaké máte plány po kariéře?
Zatím mě nic nenapadlo. U fotbalu chci zůstat, rozumím mu, dělám ho celý život. Trénování mě neláká, na to nemám povahu. Spíš by mě bavilo hledat talenty nebo dělat hráčům servis, protože vím, co potřebují. Ale já nad tím vlastně moc nepřemýšlím, protože zatím mám fotbal.
A sny?
Reprezentace už asi neklapne... Chci hrát. Chci hrát tak dlouho, jak jen to půjde. Fotbal je to nejlepší zaměstnání.
