Problém spočívá v tom, že jsou vyrobeny z kombinace sice dobrého papíru, ale doplněného pevně připečenou plastovou vrstvou. Nejde je tedy hodit ani do jedné z popelnic na tříděný odpad a končí hlavně na skládce.
KVÍZ: Co znamená BRKO, ZEVO a TAP? Otestujte se, kolik víte o odpadu |
Na seznam zakázaných jednorázových plastových výrobků se v poslední schválené směrnici EU nedostaly, protože neexistovala alternativa. „Zatím máme za úkol snížit jejich spotřebu a pak se na základě toho bude posuzovat situace dále a po roce 2026 mohou přijít případné tvrdé cíle,“ shrnuje situaci Jan Maršák z ministerstva životního prostředí.
A jak se docílí snížení jejich počtu? „Například se nebudou nabízet zdarma a tím vznikne tlak pro přechod na alternativu,“ uvádí Maršák. Podle něj se to bude muset řešit podobně, jako tomu bylo u igelitek, které rovněž nelze dávat od roku 2018 zadarmo.
Kolik si připlatit za kafe?
Případný poplatek by se týkal zejména hlavních prodejců kelímků, což jsou kavárenské řetězce, benzinové pumpy či provozovatelé automatů na kávu. „Toto by mohla být jedna z cest, uvědomujeme si, že zákazníci jsou velmi citliví na připlácení si za cokoliv. Obzvláště za věc, která po pár minutách ztratí hodnotu a vyhodí ji,“ uvádí Kateřina Šlapáková za český řetězec kaváren CrossCafe s tím, že za „snesitelný“ považují příplatek ve výši jedné koruny.
„Poplatek za kelímek je jedna z variant, kterou zákazníci postupem času budou muset pravděpodobně akceptovat tak, jak se to stalo například v supermarketech, kde jsou poplatky za tašky již zcela běžné,“ uvádí i Pavel Kaidl, šéf komunikace v Unipetrolu, pod který spadá síť pump Benzina. Podle jejich názoru by běžná cena za kelímek neměla přesáhnout pět korun.
Některé státy už o zavedení poplatku uvažují nyní, například Velká Británie, jejíž občané jsou milovníci kávy v kelímcích. Odhaduje se, že každý den se jich na ostrovech spotřebuje sedm milionů, což dělá za rok 2,5 miliardy. Uvažovaný poplatek, tzv. latté daň, má být 25 pencí, tedy asi sedm korun.
Recyklace odpadů v Česku.
Dosavadní pilotní projekty v Británii ukázaly, že smysl zavedení poplatku má. Například Univerzita v Sussexu zavedla ve svých šesti kavárnách poplatek 30 pencí a za šest měsíců se zvedl podíl zákazníků s vlastním kelímkem, ze dvou procent na čtvrtinu.
Samé řeči, skutek utek
Mizivé jednotky procent zákazníků, pokud vůbec, si nosí vlastní kelímek i dnes u nás. A to i přes nadšené proklamace tohoto ekologického způsobu prodeje ze strany některých řetězců. Realita však je, že „odpovědných“ zákazníků je hodně málo.
PŘEHLEDNĚ: Barvy, lepidla, fólie. Co komplikuje recyklaci plastových lahví |
„Všechna média a sociální sítě jsou plné ekologicky smýšlejících lidí, přesto se bavíme o promile lidí, kteří k nám dorazí s vlastním kelímkem či použijí u nás zakoupené nádoby. Dokonce pro ně není ani motivační pětikorunová sleva na kávu,“ poukazuje Kateřina Šlapáková za CrossCafe s tím, že ale doufají, že se podíl těchto zákazníků časem zvýší.
Pětikorunou slevu nabízí i Tchibo. „Za Česko zatím nemáme přesná čísla, ale v Německu, kde program funguje již delší dobu, víme, že to jsou zhruba čtyři procenta zákazníků, kteří si nosí vlastní hrnečky,“ uvádí za německý řetězec Eva Kotýnková. Starbucks slevuje za vlastní kelímek deset korun, ale neříká vůbec žádná data, stejně jako Costa Coffee.
Počty kelímků velká neznámá
Prvním krokem, který nyní čeká hlavně na úřady, je zjistit, kolik kávových kelímků ročně se vlastně v Česku protočí. Eko-kom, společnost, která má na starosti sběr tříděného odpadu a které výrobci a dovozci platí za obaly uváděné na trh, je nesleduje. „Kelímky jako samostatnou skupinu neevidujeme. V souladu s legislativními požadavky je evidence obalů vedená primárně podle materiálů,“ uvádí Lukáš Grolmus za Eko-kom.
Pokud jde o samotné velké prodejce, podělí se o čísla jen málokdo. Přesnější čísla uvedlo Tchibo s tím, že na rok 2018 objednávali 1,65 milionu kusů kelímků ve čtyřech velikostech. V CrossCafe jde o půl milionu ročně, což je podle Šlapákové pokles z vyšších hodnot díky tomu, že loni přešli při sezení v kavárnách jen na porcelán či sklo.
Další velký hráč na trhu, americká společnost Starbucks, čísla neposkytla, ale ve výroční zprávě uvádí, že za rok 2017 provedla 4,5 milionu transakcí. Takže i kdyby zákazníků odnášejících si kávu byla jen polovina, může jít o dva miliony kelímků ročně.
Vývoj se ubírá dvěma směry. Výrobci se na jedné straně snaží vyvinout alternativu, která by šla lépe recyklovat. A na druhé straně rostou snahy o zpracování dnešních kelímků.
„Naše centrála v Německu zkouší různé možnosti a navazuje kontakty s možnými dodavateli recyklovatelných kelímků. Nicméně vzhledem k tomu, že káva je horký nápoj a tekutina často reaguje s materiálem kelímku negativně, jsme zatím nenašli uspokojivé řešení,“ uvádí například Kotýnková za Tchibo. Starbucks je podle své odpovědi nyní součástí projektu Nextgen Cup Challenge, což je otevřená globální výzva, jejímž cílem je vytvořit plně recyklovatelné nebo kompostovatelné kelímky.
Kompostovatelné varianty by v Česku stejně končily ve směsném odpadu, protože zde pro ně neexistuje koncové zpracování. „Pro letošní rok jsme měli v plánu přejít u jednorázových kelímků na bambus jakožto rychle obnovitelný přírodní zdroj. Narazili jsme zde však na komplikace, jelikož poptávka po bambusu je tak enormní, že světový trh s touto surovinou nemá dostatečnou kapacitu a čekací lhůty jsou nereálné a nejisté,“ popisuje těžkosti Šlapáková za CrossCafe.
Některé kávové automaty už s výměnou materiálu počítají. „Malé plastové kelímky na kávu budou podle jejich výrobce od příštího roku z dřevěného substrátu a velké kombinované budou čistě papírové,“ slibuje jednatel společnosti Delicomat Radek Džiuban provozující asi sedm tisíc automatů.
Zádrhel je i znečištění
Malé posuny, i když ne u nás, jsou i v recyklaci. V posledních dnech zveřejnila společnost Suez, která působí i v Česku, že začne v Anglii s recyklací kávových kelímků. „Naše partnerská firma oddělí papírová vlákna a plastovou vrstvu. Pětadevadesát procent kelímků je vráceno zpět do papíru a zbylých pět procent plastu je energeticky využito při výrobě recyklovaného papíru,“ popisuje Katarzyna Malinowska za britský Suez, jak se kelímky recyklují.
Na otázku, proč to skoro nikdo nedělá (i v celé Británii jsou jen tři místa, kde se kelímky zpracovávají), odpovídá Malinowska následovně.
„Zatímco technologie samotná není extrémně náročná, řada problémů zabraňuje, že není ve velkém rozšířená,“ udává s tím, že jedním z nich je sběr dostatečně velkého počtu kelímků. Další zádrhel je znečištění kelímků, kdy je nutné je zpracovat do osmi týdnů. Třeba Suez proto spolupracuje s Costa Coffee, na sběr kelímků musí instalovat kartonové speciální krabice na kelímky a jejich obsah po naplnění svážet ke zpracování.
