Za okny zámečku Ryšánka je slyšet střelba. A dovnitř přicházejí různé zprávy o tom, co se v Praze v květnu 1945 děje, o boji na barikádách, blížící se Rudé armádě a prchajících Němcích. Maxmilián Sanleque na nic nečeká. Starý baron ukládá důležité rodinné dokumenty do plechové krabice. Loučí se se zámečkem, se zahradou, s místy, kde prožil většinu života.
Jako rytmistr kavalerie měl zkušenost s válkou i s Rusy, bojoval za císaře pána na východní frontě a konec první světové války strávil v ruském zajetí na Sibiři.
Do plechové krabice putují bez ladu a skladu cenné dokumenty, jako třeba dopisy od francouzského krále Ludvíka XVI. jednomu z jeho předků. Skončí tam diplomy patřící k řádům, které získali jeho předci, i věci, které mají cenu asi jen pro barona.
Genealogické výpisy o historii jeho rodu nebo vysvědčení, asi poslední vzpomínka na jeho předčasně zemřelou sestru Jenny. Možná si při kvapném balení vzpomněl i na svého praděda Charlese. Ten podobně utíkal z rodné Francie za Velké francouzské revoluce na konci 18. století a Čechy se staly pro rodinu novým domovem.
Poklady barona, vzpomínky na několik generací jeho rodu, se podařilo znovu objevit teprve před pár měsíci. Čekaly na objevitele v depozitáři Národního památkového ústavu na zámku Hořovice.
Čech, nebo Němec?
Příběh barona SanlequeBaron Maxmilián Sanleque žil v Praze proto, že sem jeho předek prchl před Francouzskou revolucí. Bydlel na zámečku Ryšánka, který dnes stojí uprostřed sídliště v Praze 4. Na konci druhé světové války utekl i on z Prahy, protože se přihlásil k německému občanství a bál se odplaty. V Praze však zanechal bednu s písemnostmi včetně dopisu psaného francouzským králem Ludvíkem XVI., který byl revolucionáři popraven v roce 1793. |
Stejně jako jeho francouzští předci musí v květnu 1945 utíkat i Max. Přestože mluvil česky a německy a rodina žila už třetí generaci v Praze, zvolil si na konci třicátých let německé občanství. Důvody, proč se pro něj rozhodl, nejsou známé. Ze Sudet pocházela jeho manželka Sylvie von Swoboda. Možná byla za rozhodnutím i trpkost nad tím, že ho odmítla československá armáda. Po roce služby v roce 1920 poslala vojáka nosícího hodnost kapitána do předčasné penze.
Jako Němec tušil, co ho v revoluční Praze roku 1945 může čekat. Podle nepotvrzené zprávy odjel z Prahy v květnových dnech svým vozem. Poté po něm stopy mizí. Snad krátce po válce zemřel v Německu.
Odsouzen podle dekretů
I když nebyl kolaborant a pravděpodobně za války nikomu neublížil, začal po něm pátrat Ústřední národní výbor hlavního města Prahy, přesněji jeho Trestní komise nalézací. „V nepřítomnosti ho odsoudila podle dekretu prezidenta republiky k odnětí svobody v délce 6 měsíců a peněžité náhradě tisíc korun,“ uvádí historik Miloš Hořejš.
Trestní komise údajně zjistila, že Sanleque požádal o německou národnost a ta mu byla přiznána.
„Toto chování podle uvedeného zákona naplnilo skutkovou podstatu přestupku proti národní cti,“ dodává historik. Za války také začal Sanleque znovu používat republikou zakázaný titul barona. Jeho provinění podle historika ale nebyla zjevně tak závažná, jinak by podléhala pražskému mimořádnému lidovému soudu, případně by se o Sanlequeho zajímaly příslušné složky policie.
Baron byl neúspěšně obesílán na adresu svého posledního bydliště, úřady se ptaly sousedů i zaměstnanců. Pátrání po něm časem skončilo neúspěchem. Veškerý jeho majetek propadl státu.
Za bezmála tři čtvrtě století se na Ryšánce skoro všechno změnilo. Na okolních polích vyrostla sídliště a základní škola. Někdejší zámeček a hospodářské domy změnila rekonstrukce v 80. letech na administrativní budovy. Na posledního majitele zámku se zapomnělo. Místní pamětníci si ho vybavují jako vášnivého řidiče, který se řítil po prašných cestách v Krči. Několik místních si ještě vzpomene, že spolu s manželkou zval o svátcích děti z okolí na kakao a bábovku.
Teprve nedávno vydal depozitář zámku ve středočeských Hořovicích poklad starého barona. Kromě plechové krabice s rodinnými dokumenty se po něm dochovalo několik alb s rodinnými fotografiemi a několik obrázků, které před odjezdem pravděpodobně ukryl u příbuzných, majitelů nedalekého zámku v Krči.
Těm byl veškerý majetek zabaven po roce 1948, a tak se plechová krabice starého barona dostala přes několik dalších míst až do Hořovic. „V evidenci byla vedená jako Fond Dolní Krč, a tak se nedařilo spojit starou krabici s konkrétním člověkem a osudem,“ vysvětluje historik Milan Jančo, který ji v zámku znovu objevil.
