Rodina Leona a Anny Lindenbaumových, do které patří mimo jiné právě manželka velvyslance Jill Meronová, žila už před první světovou válkou v Bruntálu. Postupně se jim narodili tři synové - Max, Bedřich a Kurt.
Po podpisu Mnichové dohody v říjnu 1938 a postoupení pohraničí nacistickému Německu ale museli svůj domov opustit a uchýlit se do Olomouce.
„Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 bylo Maxovi a Bedřichovi, kteří před sebou měli slibnou budoucnost jako právníci, znemožněno vykonávat zvolenou profesi. V červenci 1942 pak byli deportováni do Terezína a v září 1944 společně do Osvětimi,“ popsala Meronová při pokládání kamenů zmizelých před olomouckým domem v Javoříčské ulici, v němž rodina žila.
Bedřich byl v Osvětimi zakrátko poslán na smrt a jeho matka se o jeho osudu nikdy nedozvěděla, až do své smrti v roce 1970 tak věřila, že holocaust přežil a po válce zamířil do Spojených států. Max skončil v Dachau přiřazen na těžké práce při výstavbě protileteckých bunkrů a nedožil se ani konce roku.
Otec Leon, který byl poslán do Terezína jedním z posledních transportů v březnu 1945, se sice dočkal osvobození, ovšem nakazil se zde tyfem a o tři měsíce později na následky choroby zemřel.
Jediným přeživším mužem z rodiny tak zůstal Kurt. Ten byl sice v roce 1939 zatčen gestapem a skončil v koncentračním táboře Nisko v Polsku, poté se ale pokusil uprchnout do Palestiny. Loď však zadrželi Britové a deportovali ho do vězení na Mauriciu.
Kameny zmizelýchKameny zmizelých neboli Stolpersteine – doslovně kameny, o které je třeba klopýtnout (pohledem) – si patentoval německý výtvarník Gunter Demnig již v roce 1993. O několik let později vsadil první do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně. Nyní jsou jich ve stovkách evropských měst uloženy řádově desítky tisíc. Jde o dlažební kostky s mosazným povrchem o rozměrech 10 krát 10 centimetrů. Vkládají se do chodníků před domy, jejichž obyvatelé zahynuli v nacistických koncentračních táborech. |
„V dubnu 1942 dostali Čechoslováci povolení připojit se k Československé zahraniční jednotce na Středním východě. Kurt odjel na výcvik do Egypta a poté se účastnil obrany letiště v Alexandrii a bojoval u Tobruku a Kyrenaiky. Od září 1943 byla Kurtova jednotka přidělena k obléhání německých sil v Dunkirku a zde pak zůstala až do konce války,“ shrnula Meronová.
Po válce se Kurt vrátil do Olomouce a změnil si příjmení na českou verzi Lípa. V roce 1958 se oženil s Marií Hrabovskou a zůstali spolu až do jeho smrti v roce 1970. Jeho manželka, která dnes nese jméno Liďáková, se úterního položení kamenů zúčastnila a bylo pro ni velmi emotivní.
„Než jsem si Kurta vzala, řekl mi: nikdy se mě proboha neptej na to, co jsem prožil. Nebýt jeho maminky, nedozvěděla bych se vůbec nic, jí řekl aspoň něco málo. Když jsem teď z dokumentů, které Daniel a Jill Meronovi shromáždili, zjistila, co manžel a jeho bratři museli vytrpět, bylo to pro mě strašné,“ řekla mimo jiné.
