Dlouhá staletí stával na vršku nad městem původně gotický hrad patřící od poloviny 15. století rodu Čabelických, později se jeho majitelé měnili. Nájezd vojsk protihabsburské koalice za třicetileté války jej však poničil a stavbu nedaleko břehů Vltavy postupně rozebrali lidé bydlící v jejím okolí. V 19. století vznikl na jejím místě park.
Stejnou podobu si malý kopeček nad Vinařickým náměstím uchoval doposud. Místo hradu však ukrývají Bedřichovy sady, jak se park jmenuje, jinou významnou stavbu Týna nad Vltavou. Už téměř 36 let zde totiž stojí unikátní otáčivé hlediště.
Na světě existují pouhá tři, z toho rovnou dvě jsou na jihu Čech a třetí ve finském Turku. Ale jen jediné z nich vede spolek ochotníků a s nadsázkou se dá říci, že vzniklo jen shodou náhod.
Velkou roli ve snaze vybudovat venkovní scénu sehrála také dlouhodobá městská tradice vystupování pod širým nebem. Už za první republiky si místní ochotníci vyrobili především zásluhou významného člena spolku Jeníka Švehly vlastní divadlo v přírodě. Nacházelo se v sousedství plochy v Tyršově ulici, kde dnes stojí sokolovna. Na místě stála zhruba desítka dřevěných maket domů a scéna připomínala Potěmkinovu vesnici.
Herci zde vystupovali až do 60. let a stavba točny v roce 1983 tak přímo navazuje na venkovní divadlo. Původně bylo v plánu vytvořit běžné venkovní hlediště ke stému výročí znovuotevření Národního divadla v Praze.
„Chtěli jsme hrát klasickou hru Strakonický dudák, kterou spolek dříve pod otevřeným nebem hrával,“ přibližuje ředitel místního divadelního spolku Vltavan Milan Šesták, jenž si samotné budování pamatuje jako přímý účastník.Nejprve bylo třeba sehnat kovové díly konstrukce tvořící kostru celého hlediště.
„Tenkrát ji zamluvil v Borovanech tehdejší ředitel spolku Jan Humhej, jel jsem pro ně jako závozník. Jenže pak jsme je museli svařit tak, aby se nám to nerozsypalo. Pomáhali nám všichni členové,“ líčí Šesták s tím, že se na budování podílela i celá řada podniků a závodů ve městě.
„Támhle nám půjčili bagr na hloubení díry, tuhle jsme zase dostali zdarma beton, někdo zase přispěl penězi a tak dále,“ pokračuje Šesták. Na stavbě všichni dělali po práci zdarma a řemeslníci se rekrutovali nejen z řad amatérských umělců.
„Pomohli nám také odborní pracovníci z několika týnských závodů. Byly to stovky hodin i o sobotách a nedělích,“ uvádí Humhej ve své knize 150 let ochotnického divadla v Týně nad Vltavou.
Těsně před začátkem prací však napadlo člena souboru Vladislava Novotného, že by se hlediště mohlo dát na kola, aby se otáčelo kolem své osy stejně jako točna, kterou měli už téměř 25 let v Českém Krumlově. Nápad se nejprve setkal s pobaveným smíchem jeho kolegů, myšlenka se však po čase uchytila a začalo se s ní počítat jako s hlavní variantou.
To však znamenalo další shánění surovin a dílů potřebných pro stavbu. Bylo nutné zajistit především motory pro pohon a nosná kola, na kterých se mělo celé hlediště otáčet.
„Motory jsme získali od jezedáků z Mazelova. Naštěstí jsme měli v Týně posádku tankového pluku, takže se u nich našla i nějaká ta kola. Stačilo dojít za oficírem a poprosit ho. Za komunistů bylo možné snad opravdu všechno,“ říká se smíchem Šesták.
Chystají rozšíření hlediště
V návalu zapáleného nadšení se nikdo ze členů souboru ani nepokoušel zjišťovat, zda na podobnou stavbu nepotřebují nějaké povolení.
„To jsme také ani neměli. Tenkrát jsem za to na výboru musel jít na kobereček. Po slavnostní premiéře bylo ale vedení výboru tak spokojené, že jsme nakonec dostali čestné uznání,“ vzpomíná Humhej, jenž tou dobou působil jako vedoucí odboru kultury na okresním národním výboru.
Na konci srpna tak po pouhých tříměsíčních pracích stál na místě bývalého hradu jiný monument. S unikátní točnou o kapacitě 220 diváků se mohli obyvatelé města a další návštěvníci seznámit hned na sklonku léta v roce 1983. První odehranou hrou byl již zmíněný Strakonický dudák a dočkala se v září téhož roku pěti repríz, které dohromady vidělo 1 300 diváků.
Divadelníci okamžitě pochopili, že nevyužívat naplno potenciál takové stavby by byla chyba. V letních měsících se scéna čtyři dny v týdnu naplňuje herci a diváky a téměř všechna představení bývají s předstihem vyprodaná. Letošní představení Jiráskovy Lucerny se na začátku března podařilo vyprodat po pouhých pěti dnech.
„Je to možná trochu škoda, protože se na mnohá představení nemohou podívat turisté, kteří jsou v Týně na dovolené, a maximálně se tak dostanou na přístavek, což už je problémem samo o sobě,“ naráží na limity otáčivého hlediště Šesták. Nikdo totiž na počátku zdánlivě bláznivého nápadu nečekal, že by se točna mohla stát místem, kde se lidé budou o lístky na představení skoro až přetahovat.
Citelný nedostatek míst v hledišti by mohla pomoci vyřešit plánovaná rekonstrukce, kterou by vedení spolku rádo nechalo udělat v nejbližších letech. Stávající počet míst by bylo možné rozšířit až na 260.
„Bude to ale náročný úkol, toho prostoru navíc tam opravdu moc není. Snad se to podaří a zázemí v Týně se o kousek přiblíží úrovni v Krumlově,“ doufá Šesták a zároveň dodává, že by na opravu hlediště potřebovali sehnat alespoň 20 milionů korun.
Ačkoliv točna slouží divadelníkům už tolik let, doposud žádné větší opravy řešit nemuseli. V minulosti bylo třeba pouze vyměnit některé díly kovového opláštění zadní části točny a diváci se dočkali nových dřevěných sedaček.
„Před dvaceti lety jsme ještě museli obměnit prodřený základ pod koly z tanků a myslím, že jsme také měnili jeden z motorů. Jinak se za ta léta nemuselo na nic sáhnout,“ vysvětluje Šesták.
Tradici venkovních představení se tak podařilo zachovat až trochu kuriózním projektem. Vltavotýnští ochotníci mají pro všechny kusy, kterých spolek na točně odehrál už desítky, připravenou celou řadu kulis.
Nejsou to ale jen místní divadelníci, kteří zde hrají. Do přírodního prostředí parku jezdí také divadla ze všech koutů republiky a občas sem zavítá i soubor ze zahraničí. I to je jeden z důkazů, že se ochotníkům z Týna povedla skutečně výjimečná věc.
