Na první pohled by si mašlí ovázané krabičky mohl někdo splést s dárkem pro nastávající rodiče. Ve skutečnosti mají ale zcela opačnou úlohu. Do takzvaných memoryboxů uzavírají truchlící rodiče křehkou realitu vzpomínky na dítě, o něž přišli.
V boxech, které bezplatně poskytují nemocnice rodinám zasaženým ztrátou dítěte, je připravená deka na jeho zabalení, vonný olej, sada na otisky drobných rukou a nohou, pohádková kniha, dvě hračky – jedna zůstane na památku rodičům – i další předměty, které slouží pro uchování vzpomínek na bytost, která odešla takříkajíc před začátkem.
Krabička jako lék na smutek za ztracené dítě. Usnadňuje truchlení, říká lékařka |
„Některé věci se použijí ihned při fyzickém loučení s miminkem, jiné až během procesu truchlení. Doma si pak maminky do boxu mohou přidat například fotky z ultrazvuku, těhotenské fotografie, první obleček, ve kterém chtěly miminko nést z porodnice…,“ vyjmenovává Zdeňka Troníčková, poradkyně pro pozůstalé z organizace Dítě v srdci, jež memoryboxy před deseti lety v Česku představila. Obsahují i brožuru s praktickými informacemi a nabídkou další podpory.
V průběhu let se obsah memoryboxů měnil na základě podnětů a přání rodin či zdravotníků. V dnešní době už mají ustálenou podobu. Bezplatné dodávání boxů do nemocnic si organizace Dítě v srdci podmínila školením personálu. Je třeba, aby se seznámil jednak s celkovou myšlenkou, ale i s jejich obsahem a tím, jak se používají. V Krajské nemocnici Liberec (KNL) proběhlo první školení v červnu 2022, od té doby vzpomínkové boxy truchlícím rodinám, respektive ženám, nabízejí.
Všichni čekají, že těhotenství dopadne dobře
„Je důležité, aby maminka nikdy neměla pocit, že když si ho nevezme, je to špatně. Obě varianty jsou správné. Určitě maminku nijak nemanipulujeme. Nabídneme jí to a ona se může rozhodnout, jestli memorybox přijme, nebo ne,“ popisuje Veronika Hendrychová, vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení KNL.
Pomoc rodinám, které se potýkají s perinatální ztrátou – tedy ztrátou dítěte těsně před porodem, při porodu nebo krátce po něm – považuje za velmi důležitou. Když žena otěhotní, všichni v jejím okolí automaticky počítají s tím, že to dobře dopadne. O dětech, které se po narození nenadechnou, už se ale nemluví.
„Společnost o těchto situacích nemá povědomí a nikdo pořádně neví, jak s těmi rodiči správně komunikovat. Měla jsem pocit, že bychom u nás mohli udělat něco víc a rodiče i v tomto směru opečovat. Nabídnout jim něco humánního, aby měli pocit, že to všechno bylo hmatatelné,“ zamýšlí se Hendrychová. Ne všichni rodiče pomoc v podobě memoryboxu vítají. Někteří jsou zaskočeni a box odmítnou, jiní jeho existenci vnímají jako další emoční nálož nebo potřebují čas na rozmyšlenou. Potom jsou ale tací, kterým při vyrovnávání se s těžkou situací pomůže.
„Smysl to má“
„Myslím, že to smysl má, i kdyby to bylo pro jednu maminku nebo pár,“ míní Hendrychová. O vzpomínkovou krabičku může žena požádat nemocnici i po propuštění do domácího ošetření nebo může napřímo oslovit Dítě v srdci. V praxi se ukazuje, že o ně rodiny žádají i několik měsíců nebo let po smrti dítěte.
„Opravdu to může být prostředek pro to, jak přijmout určitou životní etapu a zkusit se posunout v životě dál. Některé rodiny si vzpomínkové krabice tvoří samy, je to pro ně způsob vyrovnávání se se ztrátou,“ komentuje Troníčková, jež v organizaci zastává i práci sociální pracovnice a lektorky.
Mnoho dobrovolnic, jež šijí, pletou a háčkují dětské oblečky, které se stávají součástí memoryboxů, má se ztrátou vlastní zkušenost. „Vkládají své ruce, čas a energii do věcí, které pomohou dalším rodinám projít touto smutnou událostí,“ dodává Troníčková.
Péče o rodinu po ztrátě dítěte není zbytečná
Podle vedoucí lékařky porodnice KNL Dagmar Zemanové opouští krajskou nemocnici bez dítěte ročně tři až sedm rodiček. Každý rok se tato čísla trochu liší, přesto KNL nevybočuje z celostátního průměru. „Perinatální mortalita v Česku je velmi nízká, jedna z nejnižších na celém světě. Celostátní průměr je pět promile a my tomu odpovídáme. Bohužel se to stále děje a jsou případy, kterým nedokážeme zabránit,“ říká Zemanová.
Rozlišuje dva typy memoryboxů – pro mrtvorozené děti, kdy museli lékaři v nižších týdnech těhotenství vyvolat jejich potrat, nebo o něž ženy přišly. Druhý typ slouží rodinám, s nimiž jejich nenarozené děti strávily o několik měsíců déle.
„Určitě je stále ještě velká skupina lidí, kteří péči o rodinu po ztrátě miminka vnímají jako zbytečnou. Mají pocit, že se jitří emoce. Praxe zdravotníků i naše však ukazuje, že je dobré se takovým ztrátám věnovat. Pro rodiny jsou velmi podstatnou součástí jejich životů, není to pro ně ‚menší ztráta‘, než jsou ty jiné, a proto si zaslouží péči a podporu,“ upozorňuje Troníčková.
Bolestivé téma, kterému se lidé vyhýbají
Podle ní se o existenci memoryboxů lidé zpravidla dozvídají až ve chvílích, kdy se úmrtí dotkne někoho v jejich rodině nebo blízkém okolí. Dříve neměly možnost ženy své dítě vidět, pochovat si ho a rozloučit se s ním. O traumatech, se kterými se musely vyrovnávat samy, se nemluvilo. I dnes je to bolestivé téma, kterému se mnozí raději vyhýbají. Ale vyplouvá už pomalu na povrch a začíná se o něm mluvit nahlas.
„Komunikace o tom, co se děje v těhotenství, při porodu i po něm, je zejména na lékařích. Maminkám by mělo být srozumitelně vysvětleno, co se děje, co je čeká, pokud se mají rozhodovat o pokračování těhotenství s miminkem, které má vývojovou vadu, či pokud mají podstoupit nějaký zákrok a podobně. Na smrt dítěte se ale předem těžko připravujeme, v případě náhlých a neočekávaných ztrát to ani není možné,“ uzavírá Troníčková.
O tom, co musejí rodiny po smrti svého dítěte zařídit, informují některé nemocnice přehledně, jiné podle její zkušenosti poskytují zastaralé nebo nesprávné informace. Ty rodinám zbytečně přitěžují. Ani cesta na úřad a komunikace s ním nebývá vždy jednoduchá. Nezisková organizace Dítě v srdci proto pomáhá rodinám, které přišly o dítě v jakékoliv fázi těhotenství, během porodu i po něm, s orientací v této nové a nesnadné situaci. Zodpoví i palčivé otázky týkající se pohřbu, peněžité pomoci v mateřství či dalších praktických záležitostí, které jsou tím posledním, co by rodiče po příchodu z porodnice chtěli v životě řešit.
Zatímco ženské tělo potřebuje na zahojení se a adaptování se na novou realitu alespoň šestinedělí, zhojení mysli je v tomto případě zcela odlišná a dlouhotrvající kapitola, která – paradoxně – začala koncem.
