Fanoušci byli při pohledu na snímek natěšení, co v United předvedou vlasáči Jordi Cruyff a Karel Poborský, hvězdy právě skončeného Eura v Anglii.
Věřili, že tvrďák Ronny Johnsen zpevní obranu.
A gólman Raimond Van der Gouw přicházel s jasně danou rolí dvojky.
Ale co čekat od toho kluka s dětským obličejem a nesmělým úsměvem, kterého Ferguson otcovsky drží kolem ramen?
Jméno Ole Gunnar Solskjaer tehdy málokomu něco řeklo. A vida – nakonec právě z něj vyrostla klubová legenda. Včera rychle šedivějící chlapík sedl za stůl, vzal do ruky pero a podepsal se pod smlouvu, která ho k Manchesteru váže na tři roky – teď už jako hlavního trenéra.
„Jsem nadšený, že mi klub dal šanci, abych ho vedl dlouhodobě,“ děkoval za šanci šestačtyřicetiletý Nor. „Ještě nedávno to mohlo lidem okolo znít hloupě nebo naivně. Ale vždycky to byl můj sen.“
Doteď byl Solskjaer jen dočasným záskokem, který si United vyprosili z norského Molde. Tam trénoval ještě na podzim, v prosinci dokonce dostal novou tříletou smlouvu.
Když přišla na Manchester krize a pakoval se kouč Mourinho, dostal Solskjaer od Molde propustku – v Anglii měl zůstat do konce sezony, než šéfové United najdou na lavičku trvalé řešení.
44 bodů v 19 zápasech získali United pod Solskjaerem. |
Nakonec musí poslat do Norska odstupné, protože řešení našli v muži, který už klubu v minulosti přinesl spoustu radosti jako hráč. Od zimy se mu to dařilo i z lavičky.
Manchester pod ním prožil sérii dvanácti zápasů bez prohry, začal dávat víc gólů, senzačně vyřadil Paris Saint Germain v osmifinále Ligy mistrů. A v lize poprvé prohrál až po téměř třech měsících.
Čekali byste, že takový progres přijde zrovna pod Solskjaerem? Že ho fanoušci budou oslavovat jako spasitele?
Jistě, už jako hráč patřil mezi důležité. Získal pověst supernáhradníka, který umí rozhodovat zápasy v posledních vteřinách – jako třeba finále Ligy mistrů v roce 1999.
Ale klasickým lídrem nebyl. Netipovali byste, že z něj bude velký šéf, který z lavičky zvládne ukočírovat rozklížený tým, získat si kabinu, vtisknout líbivý styl.
„Původně jsem vůbec nechtěl být trenérem. Plánoval jsem, že se po kariéře stáhnu do ústraní,“ přiznal nedávno. „Ale když jsem si zranil koleno a věděl jsem, že se blíží konec, došlo mi: U fotbalu chci zůstat.“
Stejný plán měla spousta spoluhráčů, kteří ve Fergusonově éře sbírali trofeje. Někteří vypadali, že jsou pro trenérství předurčeni: třeba dlouholetý kapitán Roy Keane, obránce Gary Neville nebo geniální záložník Paul Scholes.
Výsledek?
Keane jako hlavní kouč neuspěl nikde, teď je asistentem v druholigovém Nottinghamu.
Neville se blýskl jako brilantní televizní expert, ale jeho jediné angažmá ve španělské Valencii skončilo fiaskem už po čtyřech měsících.
Scholes dopadl ještě hůř – z Oldhamu, týmu ze čtvrté ligy, se v polovině března pakoval po pouhých jednatřiceti dnech. „Neměl jsem klid na práci,“ postěžoval si.
Solskjaer v United klidu neužije už vůbec, ale během jara dokazuje, jak parádně se s tlakem umí vyrovnat. I on přitom musel hodit za hlavu první neúspěch – před pěti lety pohořel v Cardiffu, se kterým sestoupil z Premier League.
„Ale já vždycky viděl, že z něj může být skvělý trenér,“ přesvědčuje Ferguson. „Uměl si zápas sám rozebrat. A když seděl na lavičce, měl v ruce notýsek a dělal si poznámky. Když vyběhl na hřiště, soupeře měl skvěle načtené.“
V době, kdy po vyhazovu z Cardiffu neměl angažmá, si zase našel zajímavou náhradu: trénování se věnoval aspoň v počítačové hře Football Manager.
Z virtuální reality pak skočil zpátky do opravdového fotbalového světa. A dokazuje, že i v něm se dají plnit sny.