Základní kompozice dvou věžových budov vychází z Loosova a Malátkova původního návrhu.
Kulturní dědictví je víc než pozemek – to je heslo demonstrantů proti bourání budovy Transgas. Znovu se rozvířila debata o stavbách a jejich ochraně, již stát odmítá. Pozemky se totiž dají výborně komerčně vytěžit. Otázkou je, proč vadí především ty z doby normalizace (přestože moderní a výjimečné), proč nechválíme architekty, jimž se v totalitě povedlo prosadit „západní styl“ a potvrdili, že jejich tvorba udrží krok minimálně s tehdejší evropskou, věřili také v budoucnost a pokrok. V neposlední řadě, proč úředníci zařadili na seznam památek například hotel International z 50. let, postavený ve stylu stalinské sorely.
Od pádu komunismu se řeší, jak se s brutalistní architekturou vypořádat. „První reakce je zbourat, přestavět nebo alespoň přejmenovat. Nulová ochrana ze strany státu z nich dělá snadný terč, z městského prostoru nenávratně mizejí budovy, z parků a sídlišť sochy, umělecká díla, ničí se originální interiéry. Bude trvat nějaký čas, než se nenávist promítaná do zdí staveb změní v respekt a pochopení. Pokud se naší společnosti nepodaří uchovat alespoň to zbývající z kvalitních staveb začátku 2. poloviny 20. století, vymažeme tím jednou provždy kus vlastní historie a kulturní paměti,“ zmiňuje v úvodu knihy Praha brutálně krásná Ondřej Horák a sochař Pavel Karous dodává: „Ničením hmotného odkazu (svou důsledností srovnatelným s chováním husitů či náboženských fanatiků třetího světa) se tíživé historie nezbavíme, jen ji zatlačíme do podvědomí.“
Ostuda Prahy, nebo perla brutalismu?
1. dubna 2016 |
