„Pověst Dánska maskuje společnost s jednou z největších měr znásilnění v Evropě, kde špatná legislativa a široce rozšířené škodlivé mýty a genderové stereotypy vedly endemickou beztrestnost pro násilníky,“ píše Amnesty International (AI).
Znásilněná má být cudná a smutná. Mýtus ideální oběti maří spravedlnost |
Podle nové zprávy, kterou organizace v úterý zveřejnila a která vychází z rozhovorů se znásilněnými Dánkami, neziskovými organizacemi, experty, právníky a úřady, se v průměru 5 100 Dánek každý rok setká se znásilněním nebo pokusem o něj. Data pocházejí od dánského ministerstva spravedlnosti a podle Jihodánské univerzity mohlo před dvěma lety takových žen být až 24 tisíc.
Dánská policie se však v tomtéž roce zabývala jen 890 nahlášenými znásilněními, z nichž u 535 případů začalo vyšetřování a jen 94 vedlo k obvinění pachatele. „Tento obrázek široce rozšířeného sexuálního násilí a beztrestnosti je v ostrém kontrastu s dobrými výsledky Dánska, pokud jde o rovnost pohlaví v mnoha oblastech života,“ píší dále autoři zprávy.
Skandinávská země se totiž například v roce 2017 ocitla na druhém místě žebříčku Gender Equality Index, který rovnoprávnost žen a mužů zkoumá z pohledu pracovních příležitostí, finančních příjmů nebo zdraví. Dánsko také dlouhodobě platí za jednu z nejšťastnějších zemí na světě.
Hitparádu Kolumbijské univerzity zcela ovládlo naposledy v roce 2016 a ani v následujících letech neopustilo trojici vítězů. V Kodani také sídlí známý Institut pro výzkum štěstí, který se snaží zkušenosti šťastných Dánů předat ostatním zemím a v nich zase načerpat další užitečné zkušenosti.
Nahlásit znásilnění bylo marné. Americká policie stovkám žen zničila důkazy |
Co jste měla na sobě? Nepila jste příliš?
Jakmile však jde o sexuální násilí, dánská společnost podle AI selhává. Ženy, které se znásilnění odváží nahlásit, se na policii často setkávají s předsudky policie a nevhodným přístupem vyšetřovatelů. Ti ze znásilnění často obviňují samotnou oběť - třeba proto, co měla na sobě nebo kolik toho vypila - nebo jí nevěří. Mnohé Dánky proto zločin ani nenahlásí právě ze strachu, že se setkají s nedůvěrou a posměchem.
Devětadvacetiletá Sophia Corydon Smithová šla na policii poté, co ji před čtyřmi lety znásilnil bývalý kolega. „Policie mi tehdy do hlavy nasadila pochyby, čeho vlastně dosáhnu tím, že to nahlásím,“ vypráví s tím, že spíš než osud oběti policisté připomínali škodu, kterou obvinění může způsobit pachateli, a Smithové předhazovali cenu potřebných forenzních testů.
Mladá žena to nakonec vzdala a pak ještě jednou. Až napotřetí se jí podařilo nahlášení znásilnění dovést do konce. Ani to jí však nepomohlo, případ se vůbec nedostal k soudu.
Sedmatřicetiletá Ida Rudová, kterou k sexu přinutil její kamarád, pak říká, že je v dánské společnosti hluboce zakořeněná představa, že když žena po traumatickém zážitku nemá modřiny a škrábance po celém těle, pravděpodobně „to chtěla“. Právě použití násilí či výhrůžky namísto otázky, zda žena se stykem souhlasila, v zemi dodnes definují sexuální násilí. A následně i názory ve společnosti na toto téma.
„Prostou pravdou je fakt, že sex bez souhlasu je znásilnění. Tím, že selžeme a v zákonech to neodlišíme, necháváme ženy vystavené sexuálnímu násilí a rozdmýcháváme nebezpečnou kulturu obviňování obětí a beztrestnost posilovanou mýty a stereotypy, které prostupují dánskou společností: od hřiště po šatnu, od policejní stanice po lavici svědků,“ popisuje generální tajemník Amnesty International Kumi Naidoo.
Znásilnění je přehlíženou epidemií, míní studie. Kritizuje i Evropu |
„Muž nyní může říct ‚ona neřekla ne‘. Ale otázka by měla znít, zda řekla ‚ano‘. Musí se změnit myšlení,“ míní také ředitelka kodaňského Centra pro oběti sexuálního napadení Hanne Baden Nielsenová. Podle expertů oslovených AI se tak minimálně sejme dokazovací břemeno z oběti na pachatele, který bude muset vysvětlit, proč si myslel, že jeho oběť se sexem souhlasila.
Podle zprávy Amnesty International z loňského dubna je v celé Evropě jen osm zemí, které definici znásilnění v zákonech kotví v absenci souhlasu oběti. Jsou jimi Švédsko, Německo, Island, Lucembursko, Kypr, Belgie, Velká Británie a Irsko.
