Chtěl vidět vlka, supy a šakaly v živé přírodě. Právě proto se pardubický fotograf Lukáš Zeman vydal se skupinou fotografů do Bulharska. Z hor si přivezl spoustu fotek, s některými se po vítězství v Czech Press Photu chce ucházet i o dobré umístění v soutěži Czech Nature Photo. Ta nyní uzavřela své nominace.
„Táhly mě bulharské hory. Poštěstilo se mi vidět starou vlčici, matku rodu, kterou smečka vyhnala, ale hlavně se mi podařilo zachytit souboj o kořist mezi orlem a šakalem. Nikdy bych nečekal, že orel může porazit šakala v souboji o jídlo. Šakal se staženým ocasem utekl, zatímco orel dál hodoval,“ říká Zeman.
Vy jste však souboj neomezil jen na jednu fotku, ale rovnou celý fotopříběh.
Orlice se krmila a v siluetě se k ní přibližoval šakal a snažil se jí kořist vzít. Ta ho ale zahnala. Pro mě neuvěřitelné.
Tak silnou fotku je možná škoda kazit popiskem.
Určitý popisek se vždycky hodí, protože přesně nesymbolizuje z jedné fotky příběh. Když k tomu přidám i to, jak orlice šakala zahnala, fotka má konkrétní příběh. Tato berlička je nutná.
Jak těžké je ze sekvence fotek vybrat tu jedinou, kterou přihlásíte do soutěže?
Hodně těžké. Z cesty z Bulharska jsem si přivezl tři tisíce fotek, zúžil jsem je na 370, 300 je na vyvolání. Do soutěže jsem nakonec přihlásil fotografie do kategorií jednotlivých snímků i do sérií.
A souboje zvířat si ceníte nejvíce?
To je asi top. Dokonce místní zoologové tvrdili, že toto ještě nezažili. Aby se orlice porvala se šakalem, mezidruhové souboje se nestávají příliš často.
Uznávanou fotografickou soutěž Czech Press Photo jste vyhrál se snímkem samice orangutana s mládětem, o kterém se teď vedou spory, zda bylo mládě mrtvé, nebo ne...
Manželka chtěla fotku s mládětem smazat, že prý je mrtvé. Když jsem snímek vyfotil, věděl jsem, že by fotka mohla pomoci v boji o zachování zdejších pralesů. Je to symbolika toho stavu, který jsme tam viděli na každém kroku. I díky dronu, který jsem měl s sebou, jsem se snažil popsat, jaká je situace na Borneu. Jeli jsme například po řece, kolem nás byl ohromný prales, ale dron pak ukáže něco jiného. Divočina po sto metrech končila a začínala ohromná mnohahektarová plantáž palmy olejné, kde se to hemžilo nákladními auty a stroji.
Co to s člověkem dělá, když vidíte, jak je příroda na Borneu nenávratně ničena?
Není to příjemný pohled. Zvlášť z letadla vidíte pravý stav věcí. Hnědouhelné doly a další průmyslové aktivity. Na druhou stranu chápu společnosti, které se snaží vydrancovat co jde, dokud jim to vláda umožňuje.
Takže tradiční poučka ze školy, že Borneo je ostrov bujné vegetace a několika ohrožených druhů, pomalu bere za své?
Stále platí, ale hodně mizí. V příbřežních a v průmyslových oblastech je to špatné, nehledě na to, že tam má své zájmy Čína, která se tam chystá postavit dálnici, a to umožní lepší dostupnost do zatím nedotčených částí.
Nejznámější snímkyLukáš Zeman si v poslední době nejvíce cení nejen fotky boje šakala s orlicí o kořist, kterou pořídil v Bulharsku, ale také snímku samice orangutana s mládětem z Bornea, za nějž získal cenu Czech Press Photo.  Nespoutaná divočina zachycená oceněným fotografem Lukášem Zemanem. Na snímku šakal s orlicí.  Vítězný snímek orangutanice s mládětem, který se stal fotografií roku 2018 soutěže Czech Press Photo. |
Chtěl byste se podívat na Borneo ještě jednou, abyste viděl, jak se krajina změnila, nebo si spíš chcete zachovat obrázek toho, jak to tam kdysi vypadalo?
Rád bych se tam vrátil. Borneo je obrovský ostrov. Lákalo by mě poznat zase jinou část. A pro srovnání stavu toho, co jsem viděl, bych si dokázal představit, že bych se tam zase za pár let vydal.
Jak jste k tomu vůbec dospěl, že pojedete na Borneo?
Rádi s manželkou cestujeme, máme rádi přírodu, a když jedeme na dovolenou, vybíráme si expedici, kde nebudeme ležet u moře. Díky dokumentům víme, jaká je tam situace a že orangutani jsou na Borneu endemité, a když přijdou o svoje místo, lidstvo o ně přijde. Například jiný druh opic, kahau nosaté, nelze držet v zajetí, protože se jim nedokáže vypěstovat potrava, kterou oni potřebují. Proto jsme si řekli, že je na čase vypravit se tam, dokud je tam příroda tak, jak je.
Vaše vítězná fotka s umírajícím mládětem měla další vývoj. Samici orangutana poznali místní a mládě prý není mrtvé.
Jistá skupina reportážních fotografů oslovila několik primatologů včetně zoologa Stanislava Lhoty, který v místě žije, aby se vyjádřil ke stavu mláděte. Mládě snad údajně přežilo, což je samozřejmě dobře. Celý příběh fotografie jsem vyprávěl až poté, co byla fotka vybraná za fotografii roku. Porota ve fotografii viděla symboliku stavu přírody, a to nejen na Borneu.
Z té fotky se dá říct, že se skoro rovná zázraku, že mládě přežilo.
Někteří zoologové uváděli, že mládě mohlo tak tvrdě spát, že takhle vypadalo. Ale mohlo být nemocné, protože ani matka nevypadala zdravě. Ale snad jsou tedy v pořádku.
Po vítězství jste se rozhodl, že část vyplacených peněz za vítězství věnujete Borneu. Jak si svůj dar ostrovu představujete?
Vyhrál jsem dvě kategorie, takže z té jedné, která se týká přírody a životního prostředí, věnuji peníze na Borneo – nejspíš ve spolupráci s vedením Czech Press Phota vybereme organizaci, kterou podpoříme, aby to nespolykal nějaký úřednický moloch, ale peníze se dostaly skutečně na místo, kde jsou potřeba.
Předpokládám, že odjet na Borneo je vaším splněným snem. Jaké další místo vás láká fotograficky zachytit?
Dlouhodobě sním o Falklandech. Kolonie tučňáků a skoro arktická příroda mě velmi láká. Výhra, kterou jsem získal, by ale nepokryla ani to, co stojí cesta a dva týdny pobytu.
Takže je jedno, jestli bude zima, nebo tropy, důležitá je fotka, která ponese příběh?
Rozhodně, například bych se chtěl vrátit do Střední Ameriky. Kostarika a Panama jsou plné zvířat, to jsou lokality, které mají co nabídnout. A pokaždé jinak.
Když cestujete po různých koutech světa, dokážete si pak užít i focení v zoologické zahradě?
Byli jsme přes noc například v královédvorské zoo. Bylo nádherné a netradiční procházet se opuštěnou zoo, když už jsou všichni návštěvníci pryč. I tam se dá vyfotit snímek, který vypadá jako z divočiny.
Co děláte, když nefotíte?
Mám grafické studio, fotoateliér, knižní nakladatelství a tiskárnu. Teď jsme rozjeli příběh Jindry Hojera, kterého všichni znají díky jeho jménu, které Jaroslav Foglar se svolením rodičů Jindry použil pro postavu jednoho z Rychlých šípů a který žije v pardubickém domově důchodců. Před časem mě oslovil ohledně vydání jeho připravované knihy hlavolamů a matematických úloh, které připravil ve svých 94 letech. Téma je ale trochu taková loterie.
A padla výhra?
Udělali jsme kampaň, která by pokryla náklady na tisk. Zhruba 80 tisíc korun. Ta částka se vybrala během čtrnácti dnů a skončila 300 procent nad plánem. Proto jsme se s panem Hojerem rozhodli přidat ještě knihu povídek z jeho života.
Kdy budou svazky na pultech?
Rád bych, aby to bylo v dubnu. Souběžně s dokončováním knih Jindry Hojera máme v edičním plánu i další knihu autorů Vladimíra a Zdenky Rozehnalových, kteří se dlouhodobě zajímají o města a obce východních Čech.
