Jméno Kolomana Poľaka není znalcům moderní vážné hudby neznámé. Jeho skladby hrají muzikanti v řadě zemí a proslulost získává i jeho hudební festival, který před třemi lety založil v Úštěku. Do kulturních domů a kostelů na Litoměřicku dokáže dostat i světoznámá hudební tělesa.
Co vás vedlo k napsání hudební básně „Mám strach, Osvětim ještě žije“?
Před třemi měsíci jsem dostal nabídku od zakladatele orchestru Sinfonietta Dresden, zda bych pro ně něco nenapsal. V té době jsme společně připravovali Mozartovo Requiem, jehož uvedení bylo naplánováno na 27. ledna. To je shodou okolností den, kdy se připomíná osvobození Osvětimi. Celý život jsem s tímto tématem konfrontován, proto jsem nabídku přijal a napsal skladbu, kterou jsem nazval Ich habe Angst, das Auschwitz noch lebt.
Jak se toto téma dotýká vás osobně?
Více jak polovina mé rodiny se z Osvětimi nevrátila a naopak můj tatínek se v koncentračním táboře 28. prosince 1943 narodil. Nakonec přežil a s oběma rodiči se 27. ledna 1945 dočkal osvobození. I babičku do Osvětimi odvezli už těhotnou, a když se jí narodilo dítě, museli novorozeně skrývat na záchodech, pod postelemi a podobně.
Vyprávěli vám prarodiče o tom, co v koncentráku prožili?
O věznění a hrůzách koncentráku nikdo z nich celý život nechtěl mluvit. Babička měla na ruce vytetované číslo a písmeno Z jako Zigeuner (cikán), a když jsem se jí na to jako malý kluk ptal, nikdy mi nechtěla odpovědět. Dodnes nerozumím, proč o tom mlčeli, zřejmě se snažili nás děti od těchto informací ochránit.
Koloman Poľak (*1974)Hudební skladatel a dirigent
|
Mohl byste nyní svou skladbu Ich habe Angst, das Auschwitz noch lebt trochu představit?
Je to skladba pro soprán a orchestr. Nyní bude uvedena její první část, v plánu mám ještě několik dalších. Jako základ libreta jsem vybral díla známých romských básníků, které jsem měl možnost poznat a z nichž někteří prošli koncentráky. Texty jsou v romštině a němčině, zpívat je bude moje žena Zuzana Rášiová a hrát bude orchestr Sinfonietta Dresden.
O čem hovoří texty libreta?
Jako první jsem zhudebnil báseň, kterou napsala Ceija Stoika, velká osobnost romské kultury v Evropě. Tato žena prošla třemi koncentrační tábory a ve své poezii vypovídá o tom, co všechno v lágrech prožila. K tomu jsem připojil básně srbského emigranta Iliji Jovanoviće a rumunského emigranta Mircea Lacatuse, kteří se svých dílech zprostředkovávají pohledy Romů na dnešek a na minulost. Psal jsem ji dva a půl měsíce. Velmi rád totiž skládám hudbu pro orchestr, ale většina velkých těles soudobé skladby nechce nacvičovat nebo to nedělají dobře. Proto jsem velmi vděčný, že se mi muzikanti ze Sinfonietty Dresden sami nabídli. Jinak píšu raději komorní díla, pro které si sám mohu najít muzikanty.
Je to vaše první skladba na podobné téma?
Roku 2005 jsem napsal skladbu pro flétnu, elektroniku a soprán. V té době ještě žila Ceija Stoika a jako reakci na tuto skladbu mi darovala velký obraz. Přitom mi vyprávěla o tom, jak v Osvětimi často slýchávala jakýsi zvláštní a nepříjemný tón. Nevím, zda se jednalo o reálný zvuk, nebo jestli ho v hlavě slyšela jen ona. Ale právě tato myšlenka mě inspirovala ke skladbě, která je postavená na jednom tónu a jeho variacích.
Jak na téma skladby reagují němečtí muzikanti?
Reagují velice pozitivně. Jsou to přemýšliví lidé, kteří vědí, že toto temné téma historie je potřeba osvětlit. Nyní jsem ale zvědavý, jak bude reagovat publikum.
Řada lidí má ze soudobé hudby obavy, protože jí nerozumí. Vnímáte to podobně?
Tato otázka je velmi zajímavá, ale podíval bych se na ní úplně jinak. Soudobé hudbě se člověk musí naučit rozumět. Je to hudba pro intelekt, ne jako kulisa. Uši se musí trénovat.
To máte pravdu. Dětem často říkám, chceš rozumět hudbě nebo obrazům, tak se v tom vzdělávej. Když chceš rozumět anglicky, také se učíš. Pak jsou ale posluchači, kteří se řídí výhradně citem. Chtěl bych se zeptat, zda máte raději ty „poučené“, anebo ty „pocitové“?
Raději mám ty, kteří hudbu vnímají citem. Vysvětlím to na příkladu. Je to stejné, jako když člověk vnímá slunce a nepřemýšlí nad tím, jak fyzikálně vysvětlit jeho fungování. Člověk se prostě postaví a nechá na sebe působit sluneční světlo a teplo. To je pro mě hudba, nechám ji na sebe působit a vnímám to její krásné světlo. Stejně tak na sebe nechám působit i obrazy a další umění. Teprve až za tím, ve druhé řadě, jsou věci, které vysvětlují souvislosti. Podobně mi to vždy krásně zdůrazňovala jedna moje profesorka: V Bibli se neztratí ani vědec, ale ani neznalec se v ní neutopí. Umění na sebe vždy nejprve nechám působit a teprve pak se dívám na souvislosti, které jsou za tím.
Jak jste se dostal k hudbě?
Velmi jednoduše. Když mi byly čtyři roky, byli jsme na návštěvě u tety. Rodiče se bavili a já jsem si ve vedlejší místnosti prohlížel klavír. Při tom jsem z rádia zaslechl nějakou melodii, a když dozněla, přehrál jsem ji na klavíru. Byl jsem malý, klaviaturu jsem měl sotva u nosu, ale chtěl jsem to zkusit. Když příbuzní slyšeli, jak věrně jsem melodii zopakoval, řekli, ano ty budeš klavírista.
Co bylo dál?
Moji první učitelé byli moji strýcové, protože v naší rodině jsme muzikanti už osm generací. V sedmi letech jsem začal chodit do hudebky, a pak jsem pokračoval na košické konzervatoři, kde jsem vedle hry na klavír studoval ještě dirigování a skladbu. Na vysokých hudebních školách v Bratislavě, Vídni a Grazu jsem se pak věnoval už jenom skladbě. Vedle komorních děl také skládám pro divadlo nebo pro film.
Vaše skladby se hrají v Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku nebo Izraeli, v Čechách se ještě nehrály. Mohl byste některé z nich představit?
Od svých třiceti let, kdy jsem se dozvěděl více o tom, co prožil můj otec a jeho rodiče v Osvětimi, jsem se hodně zabýval tématem druhé světové války a následkům lidské nenávisti. Ve skladbě pro malý orchestr nazvané Querklang, což by se dalo přeložit jako Hudba napříč zvukem, jsem zhudebnil několik osobních básní židovského spisovatele Emila Rennera, který jako dvanáctiletý před válkou emigroval do USA. Při příležitosti desátého výročí úkladného zabití čtyř Romů v rakouském městě Oberwart, jsem napsal velkou orchestrální skladbu Trauermusik (Smuteční hudba), která vypovídá o hrůzách, jež tento čin způsobil. Zabývám se ale i tématy současného života. Například moje poslední komorní opera nazvaná Bingo popisuje příběh jednoho mého známého, jehož život se velmi podobá příběhu, který popsal Dostojevský v knize Hráč.
Po 16 letech na vysokých hudebních školách v Grazu a ve Vídni a životě v Rakousku jste před čtyřmi lety zakotvil v severočeském Úštěku, co vás přivedlo do tohoto městečka?
Byli jsme s manželkou na návštěvě v severních Čechách, a když jsme uviděli Úštěk a jeho okolí, okamžitě jsme se do něj zamilovali a rozhodli jsme se, že tu zůstaneme. Úštěk je pro muzikanty a lidi, kteří se zabývají klasickou starou hudbou, velmi fascinující. Hrabě Špork z nedalekých Konojed se osobně znal s Johannem Sebastianem Bachem i Antoniem Vivaldim. Špork sám muzicíroval, organizoval koncerty a vytvořil jednu z největších hudebních knihoven ve střední Evropě. Své zámecké hudebníky z Konojed vyslal do Versailles, aby se jako první Češi naučili hrát na lesní roh.
V Úštěku jste založil amatérský pěvecký sbor, který se záhy vypracoval tak, že zpívá s profesionálními tělesy ze zahraničí. Jak se to podařilo?
V Úštěku nebyly od roku 1945 žádné pěvecké sbory, tak jsme to zkusili. Možná trochu naivně jsme na dveře kostela vyvěsili plakátek, že zakládáme pěvecký sbor. Přihlásilo se 18 zájemců. Počet zpěváků se za rok naší existence více než zdvojnásobil. Někteří zpěváci jsou z Litoměřic, jeden dojíždí dokonce 40 km.
Jak se vám, vystudovanému profesionálovi, pracuje s amatéry?
Má to své velké výhody i nevýhody. Při práci s profesionály je běžné, že se setkáte na třech zkouškách, zpěváci se vše doma naučí, pak se udělá generálka a večer je koncert. Popravdě řečeno se mi lépe pracuje s amatéry, a právě s naším pěveckým sborem, který není pokažen vnějšími vjemy. Nacvičování je sice o mnoho delší, ale je také o mnoho intenzívnější. Máme časový prostor, kdy si můžeme hrát s dynamikou. Příkladem může být třeba vánoční Rybova mše, která se často nacvičuje tak, že se zpěváci sejdou těsně před koncertem na jednu generálku a hned večer se zpívá před lidmi. Tím se ale hudba ošidí o mnoho jemných nuancí a barev, se kterými si lze pohrát, když skladbu nacvičujeme delší čas. To je luxus, který nabízí amatérský pěvecký sbor – hrát si, zkoušet si nové věci a jít za hranice, za které jiní nechodí.
