Džihádová turistika: válečný skanzen a náboženské utopie
Když byly v roce 2014 černé vlajky Daeše k vidění nad nemalou částí Iráku a Sýrie, začaly si západní země všímat odlivu svých státních příslušníků do této lokality. Dohromady to byly tisíce lidí, kteří sem mířili často i se svými rodinami. Jejich cesty se většinou ubíraly nejprve do jedné ze sousedních zemí, odkud je přepravili převaděči do iráckého Mosulu nebo syrského města Rakká, kde na ně čekal život řízený tuhým výkladem islámského práva šaría.
K překvapení zpravodajců západních tajných služeb však na území Daeše nemířili jen kovaní radikálové prosycení ideály svatého boje proti nevěřícím. Nový smysl života, novou existenci v nové zemi chtěla na nových místech najít spousta naivních lidí. Když Islámský stát začal nad územím ztrácet kontrolu, zamířili džihádoví turisté, pokud tedy nezemřeli v boji, zpět do svých původních zemí.
Podobná turistika přitom není nic až tak mimořádného. Deset let, od roku 1979, ji nenápadně sponzorovala Francie i Velká Británie. Umožňovala některým svým obyvatelům zapojit se do boje proti sovětské okupaci v Afghánistánu. Z Británie a Německa se dnes „na džihád“ jezdí dívat do Somálska. Teď už tedy na vlastní, nikoliv státní útraty. A pro saúdsko-arabské mladíky z lepších rodin zase patří k dobré společenské reputaci, když se na pár měsíců podívají do Afghánistánu nebo Pákistánu. Nemusí tu aktivně bojovat, stačí, když finančně přispějí. A pak se zastaví ve výcvikovém táboře, kde se vyfotí s AK-47.
Mimochodem, do válečné Sýrie míří i nenábožensky ladění turisté. Ruské cestovky lákají adrenalinové výletníky na zážitky z rozbombardovaného týlu i první linie už od roku 2015.
Jak žije chudina
Bohatí výletníci chtěli ve slumech drama Začalo to jako výpravy zbohatlíků do chudinských čtvrtí za pitím, drogami, prostitucí. Za nebezpečím, hříchem a jinakostí. Ony výlety se však přetavily v turistický byznys. Autenticitu cizích kultur v podobě „slummingu“ nahradilo smutné divadlo, které lačným boháčům nabízelo to nejhorší ze světa chudých jako senzaci. |
Je to chvályhodná snaha, která má připoutat žádoucí pozornost k chudým tohoto světa? Nebo jen sprostý hyenismus, ukájející zvědavost bohatých turistů? Nad interpretací slumové turistiky se cestovatelé, aktivisté i sociologové i psychologové neustále přou a velmi záleží na její konkrétní podobě. Jisté však je, že je stará na 150 let.
S tradicí rádoby dobrodružných výprav do vykřičených čtvrtí jako první začali mladí movití Londýňané. Praxi pak zdařile okopírovali ve Spojených státech. Ostatně, adrenalinový výlet s cestovkou do míst „ovládaných drogovým násilím a gangy“ s destinacemi v Bronxu nebo Harlemu si můžete dopřát i dnes.
Slumová turistika, ať už chceme, nebo ne, je jedním z nejrychleji rostoucích segmentů cestovního ruchu. Navštívit můžete barevné domky jihoamerických městských favel, plastovo-plechové kolonie ve filipínské Manile, komunity stále doplácející na marginalizaci apartheidem v jihoafrických velkoměstech nebo obří lidská mraveniště v Bombaji či Nairobi.
Cesty bez návratu, cesty za smrtí
Na dovolenou do zahraničí vyrážíme primárně kvůli rekreaci. A také kvůli zážitkům a zkušenostem, které si chceme přivést nazpět. Někteří lidé se však už ze své cesty vrátit nechtějí. Do zemí, jako je Švýcarsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, jezdí lidé i za eutanazií.
Není to nijak rychlý proces. Například ve Švýcarsku nejprve musíte oficiálně získat statut rezidenta, tedy člověka s povolením k trvalému pobytu. Dále se musíte stát členem zdejší neziskové organizace s výkonem eutanazie, jako je například EXIT. Roční členství vás přijde asi na 40 franků. Výkon asistované sebevraždy je zdarma.
Pochopitelně musíte doložit své předchozí lékařské záznamy, které potvrzují bezvýchodnost vaší situace. Například četné patologie a neutišitelné bolesti, vycházející dílem z vašeho pokročilého věku (obecně platí, že musíte být starší dvaceti let). Vše konzultujete s místním lékařem. Pokud dospějete ke shodě, předepíše vám vaše poslední léky.
Sami si je musíte zakoupit a přinést. Pak je tu ještě spousta papírování, vylučující odpovědnost cizích lidí za váš skon. Vše se nahrává na videozáznam. Až poté požijete smrtící látku. Lidé, kteří vás doprovázeli na vaší poslední cestě, pak zavolají policii. Ta vyhodnotí, jestli vznese obvinění o účasti na vraždě, což se při dodržení regulí neděje. Mimochodem, nejnovější sebevražednou destinací by se v dohledné době mohla stát Kanada.
Katastrofy v hledáčku
Morbidní? Jistě. Ale též velmi výnosné. Lidská ochota platit za návštěvu dějišť nejrůznějších katastrof je totiž značná. Evropským průkopníkem katastrofické turistiky je pravděpodobně španělský Rocque Joaquin de Alcubierre, který od roku 1748 lákal movité výletníky na úpatí Vesuvu, do sopkou zničených Pompejí. Tradice pokračuje, popelem zakonzervovaná těla ročně zhlédne 2,5 milionu lidí.
Noční život v Číně: zvratky na pokoji i sex v kadeřnictví Otřepaná evropská zábavní kultura s asijskou příchutí. V bizarním světě nočních radovánek v Číně se mísí právě tyto dva prvky. Okusíte něco na způsob Ein Kessel Buntes i ruského techna, zjistíte, že v kadeřnictví se vám nemusejí postarat jen o kštici. A pak možná pochopíte, že všední kontakt s lidmi na ulici vám dá mnohem více než všechno to syntetické noční třeštění. |
Nemusíme však zůstávat v dávné historii. Počty výletníků směřujících do Černobylu jdou dnes do desítek tisíc. A jedním z největších problémů profesionálních záchranářů, poté co v roce 2005 odezněl ničivý hurikán Katrina, bylo odstínit davy zvědavců, prahnoucích po pohledu na zdevastovaná lidská sídla.
Podobně se v květnu 2014 výletníci sjížděli k vybuchující sopce Eyjafjallajökull. Doslova se míjeli s plavidly, která evakuovala tamní obyvatelstvo, jemuž erupce vše vzala. Podobné to bylo i s nebývalou popularitou 3D videí, která divákům nabídla online možnost projít se ruinami Portorika v Dominikánské republice, když ho loni zasáhl hurikán Maria. Zvlášť poté, co je Mark Zuckerberg vytěžil jako propagaci své „magické VR technologie“.
Sex, zbraně a drogy
Do cizích zemí se jezdí i za drogami. Například v Kolumbii se cena kokainu pohybuje v rozmezí 7 až 15 dolarů a seženete ho stejně snadno jako smetanu do kávy. A jiná přání? Rádi byste si vystřelili z bazuky nebo stiskli spoušť rotačního kulometu? Vyrazte na Havaj. Volně dostupné extrémní zbraně na provizorních střelnicích se tu stávají hitem.
Sexuální turistiku stačí zmínit na posledním místě, tak moc známým fenoménem je. V Thajsku se na tamním HDP podílí 12 procenty a věnuje se jí přes tři miliony profesionálek, které zřídka stojí více než 50 dolarů na celou noc. V posledních letech sem za dobrodružstvím vyrážejí spíše klienti z Číny, Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Západ totiž nedávno objevil příhodně dostupnější a ještě levnější karibské ostrovní ráje a Brazílii, včetně „stálice“ v podobě Filipínské republiky.
