„Není mým cílem běžet hodně rychlý maraton,“ říkal tehdy Mo Farah svému kamarádovi Jakubu Holušovi. „Prostě chci ještě pár let běhat tak, abych se tím bavil.“
Jenže... takhle to nefungovalo.
Kdo očekával, že Farah na sklonku kariéry posbírá jen pár tučných šeků za startovné v silničních závodech a bude je dokončovat skrytý v poli, šeredně se pletl.
Chlapík, jenž na dráze šestkrát vyhrál mistrovství světa a čtyřikrát olympiádu, potřeboval další výzvu: „Něco, co mě donutí ráno vstát z postele.“ Pouhé běhání pro radost dostatečným motivem nebylo.
Proto si usmyslel: Chci maratonskou medaili z her v Tokiu 2020. Letos za ní vykročil. V dubnu, v premiérovém maratonu po odchodu z dráhy, doběhl v Londýně třetí v novém britském rekordu 2:06,21. V tom druhém nyní v Chicagu zvítězil v evropském rekordu 2:05,11.
Byl to opět Farah, jakého známe z dráhy, zprvu skrytý v davu, pak se probírající a ke konci jako přívalová vlna. Na 30. kilometru běžel devátý za hordou Afričanů. Přesto na posledním kilometru smetl i posledního soka, Etiopana Geremewa.
To vše za vytrvalého deště ovlivňujícího výsledné časy. „Mohu běžet ještě o dost rychleji,“ ujistil. „Cítil jsem, že nějaký ten převodový stupeň v záloze mám.“
Navíc jeho přípravu narušil v září ve Svatém Mořici pes. Majitel jej neměl na vodítku a trénujícího Faraha nemilosrdně pokousal do zadku, až z něj crčela krev. Jelikož jak majitele, tak psa i za pomoci policie hledal marně, lékaři mu raději dali injekci proti vzteklině.
Šlo o jediný zádrhel v jinak dosud bezproblémové kariéře Faraha coby silničního běžce. „Jsem sebevědomý a uvolněný, mnohem víc než na dráze,“ hlásil v Chicagu.
Při tréninku ve Flagstaffu:
Narodil se před 35 lety v somálském Mogadišu, dětství prožil v Džibuti, než se v osmi s matkou stěhoval za otcem, jenž dostal v Londýně práci jako počítačový konzultant. A jelikož se dědeček narodil v někdejší britské kolonii, usnadnil tím i Farahovi cestu k britskému občanství.
Britové jej zbožňovali. O jeho loňské rozlučce s velkými akcemi na dráze server BBC psal: „Reakce publika se podobaly hysterii.“ Tehdy se fanoušci domnívali, že už nikdy reprezentační dres neobleče.
Omyl. Nyní jim Farah vzkazuje: „Byl bych hrdý, kdybych opět mohl startovat v britském dresu na mistrovství světa 2019 v Kataru a na olympiádě v Tokiu.“
Jeho kouč Gerry Lough dokonce nyní vyhlásil, že v Kataru nemusí běžet za každou cenu maraton. To by ovšem znamenalo dočasný návrat na dráhu k závodu na 10 000 metrů, v němž by měl coby obhájce titulu divokou kartu.
Ovšem na hrách v Tokiu by už vše směřovalo k vystoupení na silnici a na nejdelší distanci.
„Medaile z maratonu by korunovala moji kariéru. Vím, že na ni mohu dosáhnout,“ říká Farah.
Třeba i na tu nejcennější?
Světový rekord letos na ideální trati v Berlíně vylepšil Keňan Eliud Kipchoge až na 2:01,40. Farah věří: „K času 2:03 bych se měl postupně propracovat.“ Zároveň si uvědomuje, že olympijské maratony mají svá specifika a často i jiné dominátory než prestižní městské maratony.
„Kipchoge je zatím rozhodně mnohem lepším maratoncem než já,“ říká. „Jsem v této disciplíně pořád nový, učím se. Na dráze mi trvalo deset let, než jsem pronikl mezi ty, kteří vyhrávají velké závody.“
Na silnici to musí zvládnout rychleji. Odhodlaně však vyhlašuje: „Mohu s Kipchogem v Tokiu vyrovnaně bojovat. Nebojím se ho.“
Naopak, mnozí soupeři se už i na silnici opět začínají bát jeho. Jak píše britský list Daily Telegraph: „Faktor strachu z Faraha je zpět.“
