VIDEO: Foglar ze mě udělal pořádného kluka, řekl Jindra Hojer v Rozstřelu

Šanci vstoupit do příběhů Rychlých šípů považuje za vyznamenání. A velmi si cení zážitků i etiky, kterou mu dal oddíl Jaroslava Foglara. „Skauting ze mě udělal pořádného kluka,“ řekl v Rozstřelu Jindřich Hojer, který propůjčil jméno jednomu z hochů kultovního díla.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Čtenáři s mobilní aplikací iDNES.cz mohou sledovat pořad zde.

Než do literárních Rychlých šípů vstoupil, nejprve se musel zeptat matky. „Byl jsem takové bavlnkové dítě, protože jsem byl sice třetí, ale o dva kluky maminka přišla. Proto jsem věděl, že se jí musím zeptat,“ vzpomíná. K jeho oddílovému vedoucímu Jaroslavu Foglarovi, který si říkal Jestřáb, ho matka poslala s dotazem, jaké postavě chce vlastně jeho jméno dát. „A Jestřáb mi říká: Neboj, Jindro, ten ti nikdy v životě ostudu neudělá. A tak jsem na to kývnul a dostal jsem se do Rychlých šípů,“ líčí.

Zda si jej spisovatel a vedoucí jeho oddílu vybral především kvůli jménu, na které byl Foglar citlivý, protože Jindřich se jmenoval i jeho otec a dědeček, neví. Nikdy se jej na to prý nezeptal. Jedna historka však naznačuje, že  spisovatele inspirovalo více než jméno.

Jindra Hojer, jeden z pětice komiksových hrdinů Rychlých šípů.

V roce 1968 se Jindřich Hojer setkal s Foglarem na besedě. Při následné autogramiádě seděl u vedlejšího stolu a sledoval, jak se velká fronta na podpisy netvoří jen u spisovatele, ale i před ním samotný. „Povídám: Jestřábe, co mám dělat? A on na mě zamával tužkou a říká: Jen piš. Tím mi dal najevo, že je v té postavě snad trochu víc než jen to jméno,“ poznamenává Jindřich Hojer.

Zaručit se museli dva členové oddílu

V pořadu Rozstřel, který se točil v pardubickém domově důchodců, navíc vyzradil, že není jediným členem někdejšího oddílu, který se v Rychlých Šípech objevuje. Reálný základ má i postava Červenáčka, k němu Foglara inspiroval Václav Černý. „A pravá je historka s Bublinou. To se k nám jednou u Roztok přidal pes a šel s námi na výlet. Když jsme svačili, každý mu něco dal. Pořád nás doprovázel. Na tramvaji, byla to osmnáctka, jsme se s ním loučili, ale bylo nám ho líto ho tam nechat. Tak si ho jeden kluk vzal s sebou domů a pak ho začal vozit na výlety. Byl to oddílový pes, to je pravda,“ ohlíží se. A dodává, že ze zážitků jeho oddílu vychází i příhoda s ježděním na toboganu.

A do Rychlých šípů se vtělil celý étos, jak ho v oddílu Jaroslav „Jestřáb“ Foglar budoval. Než do něj mohl Jindřich Hojer vstoupit, musel splnit tři podmínky, potřeboval souhlas rodičů, v oddíle muselo být volné místo, protože Foglar nechtěl více než 45 členů, a dva stávající hoši se za něj museli zaručit.

„Já měl kliku, doporučil mě Václav Černý a Jarmil Mokrý Burghauser řečený Jumbo, pozdější sbormistr Národního divadla a hudební skladatel. On dělal Jestřábovi zástupce. To jsme měli klubovnu na lodi. Když Foglar viděl, že mě přivedli tihle dva, podal mi ruku, levou. Já mu podával pravou on říká: „My si podáváme levou, ta je od srdce,“ popisuje svůj první oddílový den.

A i po letech skládá Jestřábovi komplimenty. „Takový jako on už nebude nikdo. To byl člověk, který když vás chtěl sprdnout, skoro vás chválil. A vy jste se styděl víc, než kdyby vám kdovíjak nadával,“ líčí.

Foglar pro mě zůstal autoritou

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a jejich autora, plantážníci?

Dodává, jak se na táborech, jako byly například ty ve Sluneční zátoce, vyžadovala disciplína. „Když někdo zmeškal nástup nebo měl zablácené boty, napsalo se jeho jméno na papírek a hodilo se do takové černé skříňky. A když se pak vařil oběd, vařili jsme si sami, a někdo za ním přišel s tím, že jsou potřeba dva lidi na brambory, Jestřáb vzal černou skříňku, vytáhl z ní dvě jména… a místo aby se dotyční šli koupat, museli jít loupat brambory,“ usmívá se Jindřich Hojer. A je si jistý: „Skauting, to byly nejkrásnější prázdniny. Výpravy, to bylo za všechny prachy. A vzpomínám na tu Bublinu, to byl roztomilej pes.“

Brzy však měly krásné časy skončit. Německý protektorát skauting zakázal, Jindřich Hojer měl beztak jiné starosti – přišel mu povolávací rozkaz na nucené práce, odklízení trosek do Hamburku. Vyhnul se jim odjezdem z Prahy, nastoupil do výzkumného ústavu v Pardubicích.

Můj oddíl z Uherského Hradiště

Mezi divadla, která příběhy Rychlých šípů ztvárnila, je i uherskohradišťské. „Už jsem tam byl  na představení devětkrát, náramně se bavím,“ říká Jindra Hojer a dodává. „To je takový zvláštní pocit, když do divadla přijedu, to jsou Moraváci, upřímní lidi. Přijetí je tam za všechny prachy, tam mám kamarády po celém divadle, šatnářky, herce, ředitele. To je parta za všechny prachy, vřele jim tímto děkuju. A teď přemýšlíme, jak to uděláme s pětistou reprízou.“

Příběhy Rychlých šípů však zná skoro všechny. Říká, že to, že z něj Jaroslav Foglar udělal literární postavu, bere jako vyznamenání. „Zůstal pro mě autoritou do konce, to byla postava až do stropu,“ skládá mu hold.

Nad jedním rysem svého jmenovce v Rychlých šípech však kroutí hlavou: „Nevím, kdo mi to přišil, že ze mě udělali ulízaného blonďáka. To není pravda, já měl krásné kudrnaté vlasy.“

Skautingu vděčím za hodně

Foglarovi splatil se svými kamarády z oddílu publikací, kterou o něm napsali. Onen nápad dostali na Foglarově pohřbu. „Když jsme šli s Vaškem Černým z krematoria, povídám, že jsme Jestřábovi nestačili poděkovat. Co kdybychom mu poděkovali dodatečně knížkou? Tak jsme ji začali dávat dohromady, našli jsme vydavatele, dnes je rozebraná,“ říká.

Skauting mu dal přátele na celý život. „Vašek Černý, Ruda Zahradník, Jumbo, Honza Čapek. S tím jsem byl jednou na táboře ve stanu, udělali jsme z něj krčmu, tam se hrály hry a karty a měli tam Vildu vyhazovače, je to taky popsáno v jedné Foglarově knížce. Jenže jsme ten stan měli vedle jeho, tak on bohužel slyšel vše, co se v krčmě odehrávalo. Tábory byly kouzelné, ta Sluneční zátoka,“ usmívá se.

Skauting mně dal moc. Můžu říci, že udělal z bojácného chlapečka, mazlíčka, bavlnkového děcka pořádnýho kluka. Skaut mě naučil být pravým klukem, za to mu moc vděčí. Vstřebal jsem z něj spoustu věcí, ani si to neuvědomuju,“ dodává.

Ikonický seriál

Dnes již kultovní komiks začal vycházet v roce 1938 a jeho cílem mělo být vzdělávání čtenářských klubů časopisu Mladý hlasatel. Pětice chlapců, která literární Rychlé šípy tvoří, vede příkladně kladný život, sportuje, pomáhá slabším, nekouří, nechodí za školu a vzdělává se. Inspiraci Foglar pro étos klubu tvořeného Mirkem Dušínem, Rychlonožkou, Jindrou Hojerem, Červenáčkem a Jarkou Metelkou našel ve vlastním dětství a svém oddílu.

Prvním kreslířem obrázkového cyklu byl Jan Fischer, druhou řadu ilustroval Marko Čermák, některé díly nakreslili i Václav Junek a Bohumír Čermák. První série vycházela v časopisech Mladý hlasatel a Vpřed, v šedesátých a sedmdesátých letech i v sešitových vydáních. Nové vydání Hochů od Bobří řeky aktuálně ilustrovala Ester Kuchynková.

Jindřich Hojer

Narodil se v roce 1924 v pražských Holešovicích. Jako malý začal navštěvovat Sokol, v letech 1936 až 1940 byl členem Foglarova oddílu. V roce 1943 se vyhnul nucené práci v Hamburku tím, že odešel z Prahy a nastoupil do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví, kde pracoval po třiačtyřicet let. Po odchodu do důchodu se z Pardubic odstěhoval do Kosmonos, vyučoval němčinu, rovněž v mladoboleslavské Škodovce. Dnes žije v pardubickém Domově pro seniory Dubina.