Dnes už se svou profesí živíte. Jak náročné bylo prosadit se ve světě anglické krimi, které je trh plný?
Moji první knihu, takový duchařský příběh, nikdo nikdy nevydal. Rozeslala jsem jej všem literárním agentům a postupně si jen zvykala na ten zvuk, jak mi před dveřmi od pošťáka přistává další navrácený rukopis.
Pak jste však napsala svůj nejúspěšnější román Obětina.
Ano, tam přišel zlom, okamžitě se mi ozvalo šest agentů a já si mohla vybírat. Během pěti let od napsání první knihy se totiž kvůli Šifře mistra Leonarda od Dana Browna naprosto proměnil trh. Nakladatelé najednou hledali další příběhy, ve kterých se mísí moderní zločin s mýty, historií a legendami, což byla náhodou přesně charakteristika Obětiny. A já se na to nebála agenty upozornit.
Obálka knihy Temné říční proudy od Sharon J. Boltonové
Nicméně nyní vaši čtenáři tíhnou k příběhům s mladou policistkou Lacey Flintovou.
Je to tak. V Anglii se mě pořád ptají, kdy už bude další kniha, a já jednoduše nevím, kdy mě napadne příští příběh, který se bude pro Lacey hodit. V Česku naštěstí vychází teprve čtvrtý příběh, Temné říční proudy, takže snad nebudu na stejnou otázku odpovídat příliš často.
Ale jako spisovatelka samotářka, která by se stranila svých čtenářů, nebo se jich snad dokonce bála, nepůsobíte.
To rozhodně ne. Víte, profese spisovatele je osamělá. Sedím sama u stolu a vidím tak maximálně svého syna a manžela. Celý dlouhý rok pracuju na jedné knize, sama však nedokážu posoudit, jestli ten rok byl úspěšný, nebo ne. To rozhodnou až čtenáři, respektive jejich reakce. A mí čtenáři se kritiky opravdu nebojí.
Takže první týdny po vydání knihy pro vás asi nejsou tak úlevné, jak by se dalo čekat.
Naopak jsou velmi náročné. Pak se ale se čtenáři setkám a najednou zjišťuji, co všechno dokázali v knize najít, různé skryté významy, témata a mám neskutečnou radost.
V Temných říčních proudech otevíráte témata plodnosti, postavení žen v Afghánistánu i využítí starých průmyslových částí Londýna. Není to trochu moc na detektivní příběh?
Někdy si říkám, kdy už se mi konečně povede napsat jednoduchý a čistý příběh s jednou linkou, ale během psaní mě vždy začne zajímat tolik věcí, že to do knihy jednoduše musím promítnout. Navíc jste zapomněla, že jsem tam ještě vecpala Temži, svou oblíbenou řeku. Plavat v ní ale nezkoušejte. Je to děs.
