Touha po dobrodružstvích v exotických krajích se u brněnského rodáka projevila už v mládí. Na podnikání dlouhých výprav ale neměl peníze, vydal se proto na kole nejprve do sousedních zemí. Jednoduchému dopravnímu prostředku zůstal věrný i při dalších cestách.
První delší cestu podnikl s kamarádem Aloisem Polákem v osmnácti, kdy projeli Balkán. Habeš (dnešní Etiopii) navštívili na bicyklu Stadion o dva roky později. Do východoafrické země se Parlesák vrátil v roce 1935, kdy ji pod vedením Benita Mussoliniho napadla Itálie. Mladý Čech se spřátelil s císařem Hailem Selassiem a radil vojákům při výcviku na boj proti fašistickému agresorovi.
„Trvalo dlouhé hodiny, než se mi podařilo do všeobecného zmatku na cvičišti vnést aspoň jakýstakýs pořádek a etiopské vojáky, zvyklé až dosud chodit, kudy se jim zachce, navyknout na pochodování v sevřených útvarech. Ale hned po prvních krocích mi velitel třetí čety utekl ze svého místa a uraženě odchází,“ postěžoval si v knize Habešská odysea, jediné publikaci, kterou – kromě stovek novinových článků – dokončil.
Primitivně vybavená habešská armáda neměla proti obrovské přesile šanci. Po vítězství kolonistů musel Parlesák, stejně jako Haile Selassie, ze země uprchnout.
Císaře si naklonil natolik, že mu údajně odkázal solné doly a nemalé peníze, které měl Parlesák posléze uložené na francouzské ambasádě v Addis Abebě. K ničemu z toho se ale později za komunismu neměl šanci dostat. Do Etiopie vyjet nesměl, a když se po roce 1989 jeho rodina ke jmění přihlásila, nárok už byl promlčený.
Povečeřet s kanibaly
Podle Adolfa Parlesáka mladšího otci při cestách pomáhalo charisma, díky kterému se pohyboval „ve všech možných prostředích, jako by tam „patřil“. Když například věrný souputník Polák v Habeši onemocněl neznámou oční chorobou, nasedl Parlesák na koně a vydal se na radu místních pro lék do Danakilské prolákliny za obávanými lovci lebek. Padl do zajetí, ale podařilo se mu z něj dostat.
„Běžný člověk by v takové situaci vzal nohy na ramena, ale on se mezi ty lidojedy posadil a začal si s nimi povídat o tom, co bude k večeři,“ líčí pro iDNES.cz Adolf Parlesák mladší. Nakonec se jeho otec za churavějícím druhem vrátil s lékem i plným břichem. Co tenkrát jedl, zůstává záhadou, avšak byl prý schopný sníst naprosto cokoliv. „Pozřel by i velbloudí lejno, proto se mu moc nezamlouvalo, když jsem se nad nějakým jídlem ošklíbal,“ dodává.
Setkání s kanibaly nebyla jediná nebezpečná situace, ze které Parlesák vyvázl. Při putování Núbijskou pouští ho překvapila smečka hyen. Nebezpečí se opět postavil čelem a začal pumpičkou mlátit do svého kola a křičet na mrchožrouty české nadávky, načež zvířata utekla.
Ne vždy si ale dokázal pomoct sám. Jedné noci v poušti mu jakýsi brouk prokousal měch z gazelí kůže, ve kterém nosil zásobu vody, takže zůstal bez tekutin. Když omdléval z dehydratace, zachránila ho projíždějící karavana, která mu dala napít. Dostal horký čaj, aby nápor vody přežil, a mohl putovat dál.
„Cestovatel pro něj byt ten, kdo jel na neznámé místo a nějakým způsobem tam přežíval,“ vzpomíná syn Adolf. „Celé odpoledne jedeme územím francouzského Somálska, pustou, místy kamenitou, místy písečnatou rovinou, zakončenou na severním obzoru fialovými obrysy skalnatých hor. Nikde ani nejmenší stopy po vodě nebo vegetaci. Bohem zapomenutá a opuštěná země… Pekelné vedro… A přece tady žijí lidé! Somálci, Dankalci, Issa, Asajmara a příslušníci celé řady jiných polodivokých a necivilizovaných domorodých kmenů,“ píše Parlesák v Habešské odyseji.
Jsem uprchlý trestanec
Neúnavný cestovatel se nezaměřoval jen na Afriku. Například v letech 1933 až 1934 podnikl výpravu do jihovýchodní Asie, během které navštívil Čínu, Cejlon, Singapur či Tchaj-wan. Svou výřečností zmátl i čínské piráty a přesvědčil je o tom, že je uprchlý evropský trestanec. Nejvíc mu zde učarovalo japonské souostroví Rjúkjú.
Adolf ParlesákNarodil se v roce 1908 do železničářské rodiny, měl šest sourozenců. Vystudoval strojní inženýrství a elektrotechniku. Na první cestu vyrazil ve čtrnácti letech, články z pozdějších dobrodružství publikoval především v deníku České slovo. Během občanské války ve Španělsku působil jako dopisovatel. Zemřel v roce 1981. |
Pro Adolfa Parlesáka spočívala krása cestování především v dobrodružstvích, která zažíval během cest do zcela neznámých končin. Když mu na Rjúkjú jednoho dne zkřížil trasu nebezpečný varan, odháněl ho kamenem v domnění, že je býložravec. Podsaditý ještěr, zaskočený Parlesákovým počínáním, se raději dobrovolně klidil z cesty.
Z Indonésie si Parlesák přivezl domů opici Maymun. Prý byla natolik inteligentní, že se naučila pár triků. Když například spatřila někoho v uniformě, utíkala se schovat do pytle, aby ji její pán mohl propašovat.
Když v roce 1938 Československo vyhlásilo mobilizaci, pobýval Parlesák ve Finsku, protože plánoval výpravu za polární kruh. Jako vlastenec neváhal a vydal se okamžitě domů, kde ho podle jeho přesvědčení bylo tehdy nejvíce zapotřebí. K toulkám po světě se pak už nevrátil.
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi nepřítelem
Získat přízeň habešského císaře i jemenského krále Parlesákovi pomohla znalost řady jazyků. Některé zdroje uvádějí, že jich uměl dvanáct, jiné tvrdí deset, jeho syn navrhuje zůstat u „pouhých“ osmi (byla mezi nimi třeba i severohabešská amharština). „Otec byl skromný člověk. A ovládat nějaký jazyk perfektně pro něj znamenalo být schopen v něm popsat i operaci slepého střeva,“ uvádí.
S Parlesákovou bohatou jazykovou znalostí se pojí i jedna úsměvná historka z pražských ulic. „Pamatuju si, že jsme s otcem jednou šli po Václaváku a potkali Araba, který se nás ptal lámanou angličtinou na cestu. Otec mu odpověděl arabsky. Když se muž divil, jak je možné, že mluví arabsky, táta mu řekl: ‚V Praze mluví arabsky každý‘,“ vzpomíná Parlesák mladší.
V Československu po roce 1948 ale podle něj platilo pozměněné přísloví „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi nepřítelem“. Přesto se Parlesák po převratu živil převážně jako překladatel. A protože odmítl vstoupit do strany, jazyky se staly nitkou, která ho pojila se světem za hranicemi, jenž už pro něj nebyl až na výjimky přístupný.
Jednou se s rodinou vydal na plavbu lodí z Itálie do Španělska, což mu umožnila společnost Lloyd Triestino, u které kdysi krátce pracoval jako námořník. Před nástupem na palubu však vznikl kolem Parlesáka podivný rozruch. Až později se dozvěděl, že se za italsko-etiopské války dostal do hledáčku římských úřadů, které ho vedly jako nepřítele Itálie. Na seznamu válečných zločinců zůstal i po dvaceti letech.
Parlesák také odmítl zařazení do stálé československé mise při OSN, protože podmínkou účasti byl vstup do partaje. Podle slov svého syna však nikdy nezahořkl a nikomu nic nevyčítal: „Táta žil pro přítomnost.“ Do milované Habeše se Parlesák už nikdy nepodíval.