Novinář Tomáš Poláček vyrazil před několika týdny na svůj poslední velký autostop. Pro cestu, kterou chce završit putování kolem téměř celého světa, píše z ní reportáže do časopisu Reportér, knížku a konečně chce oslavit čtyřicítku, si vybral Afriku. Z nejjižnějšího bodu kontinentu, ze Střelkového mysu přes Jihoafrickou republiku, Namibii, Zambii, dvě Konga a zbytek západní Afriky až do Maroka a nakonec symbolicky na Střelecký ostrov v Praze. Zastihl jsem ho kdesi v srdci Konga a přes pištění, hvízdání a kvílení na lince se snad podařilo zachytit pár zážitků a pocitů z jeho dramatické cesty.
Tomáši, kde teď právě jste?
Po devíti dnech šílené cesty džunglí Konga jsem dorazil do města Kananga. A teď jsem asi 100 kilometrů na jih, někde ve středu Demokratického Konga ve vesnici Tshimbulu. Je tu nemocnice s jeptiškami, u kterých přespávám. Zrovna teď sedím před nějakou chýší, kde prodávají pití, a piju místní pivo Tembo. Všude kolem je tma.
Jak se vám daří? Jak vaše cesta, zejména Kongem, zatím probíhá?
Mne vždycky všichni varovali: na Kavkaze to bude strašný, v Hondurasu to bude strašný, mezi Jakutskem a Magadanem to bude strašný... Ale vždycky to nakonec bylo mnohem lepší, než jsem si představoval. Tady mi taky říkali, bude to strašný – a poprvé v životě měli pravdu. Ta cesta je turisticky extrémně těžká.
Byl jste na tu cestu nějak speciálně připravený?
Na stop do Afriky jsem vyrazil bez větších příprav. A to bylo dobře, protože kdybych byl připravený, tak třeba do Konga nikdy nepojedu. Procestoval jsem snad tři čtvrtiny planety, ale musím říci, že tohle je pro cestovatele hodně špatná země.
Jasně, ale to je trochu risk – podcenit přípravu na takovou výpravu.
Bez příprav jsem jel ze dvou důvodů. Kvůli tomu, že jsem zaprvé flákač, a zadruhé proto, že jsem měl před cestou hrozně práce. Přes léto jsem psal knížku o jazzmanovi Lacovi Déczim, která mimochodem vychází příští týden, tak jsem se na cestu nepřipravoval.
Co je vlastně v Kongu špatně?
Skoro všechno. Země, kde se nedá cestovat, chybí silnice i auta.
Vy jste chtěl do téhle země proniknout trochu jinak, po vodě.
Původně jsem chtěl plout část trasy Kongem po jezeře Tanganika, ale nakonec jsem pochopil, že to nejde, protože tam je teď ozbrojený konflikt a všichni mne od té cesty zrazovali. Byl jsem u jezera na zambijské straně, ale musel jsem se vrátit asi tisíc kilometrů na jih k velkému městu, které se jmenuje Lubumbashi.
Říkáte, že chybí silnice, co tam tedy je a jak jste jeli?
To, co je na mapě označeno jako největší páteřní silnice N1, spoj mezi Lubumbashi a hlavním městem Kinshasou, není vůbec žádná silnice, ale jílové koryto. A zrovna teď tu často prší. Silnice, tedy spíš koryto, je plná vody, někde jsou vyjeté koleje, obří louže velké jako jezera. V takové situaci jsem v životě nebyl. Ujel jsem touhle oblastí v různých kamionech, což je to jediné, co tu jezdí, asi 900 km. Rychlostí asi pět kilometrů v hodině.
Jak to? Co se na té cestě děje, jak to vypadá?
Kromě řidiče jedou vždy aspoň čtyři další lidé vyzbrojení krumpáči, rýči, lopatami a mačetami. Visí na korbě a jsou kdykoli připraveni seskočit. První, co vždy udělají před překážkou, je, že zkontrolují hloubku těch obřích louží v korytě. Když mají vodu ke kolenům, tak to náklaďák může ještě projet. Když nad kolena, tak musejí proklestit novou cestu džunglí. Proto se tu jede tak strašně pomalu.
Jaký má ten náklaďák cíl? S čím a kam jede?
Veze různé věci. Pytle s kukuřičnou moukou, další potraviny, benzin a různé jiné zboží. Ale to není všechno. Přepravuje i spoustu lidí. Připomíná to filmy o transportech do koncentráků. Na tom nákladu jich sedí nebo leží desítky. Jsou tam těhotné ženy, ženy s kojenci a všechny jsou strašně vyčerpané. Nejprve musejí vyručkovat nahoru na tu korbu. Tam pak neustále kojí děti, do toho jsou tam třeba slepice, lidi se potí a je tam šílený puch. Já to nakonec nikdy dlouho nevydržel a skoro pokaždé jsem vylezl nahoru a po zbytek cesty visel na horní plachtě a křečovitě se držel špinavých popruhů, abych nesletěl, protože se náklaďák neustále kymácí ze strany na stranu.
Může člověk ještě něco vnímat kolem? Přírodu, lidi...
To je právě to, že skoro ne. Přitom se projíždí krásnou přírodou. Je to něco mezi džunglí a buší. Cesta je ale šílená, protože kamion se musí neustále vyhrabávat a vykopávat z jam a louží vody. Přitom posádka nakonec dostane směšné peníze, třeba 15 dolarů. Za třídenní trmácení, kdy neustále visí jako opice z korby. Ale to úplně nejhorší na tom všem jsou policejní kontrolní stanoviště. Na svých cestách jsem jich zažil hodně, v Jižní a Střední Americe, na Kavkaze. Ale nikdy nic takového jako v Kongu. To, co tu policisté předvádějí, je vrchol teroru. Tři z nich vyběhnou se zbraněmi do korby a strašně seřvou těhotné a kojící ženy. Všechny vyženou ven, všem seberou občanky a nevrátí jim je, dokud ti lidi nezaplatí úplatek. Když někdo už nic nemá, tak mu seberou třeba boty. Je to neuvěřitelně depresivní zážitek.
Vy jedete přes den. Co se děje večer a v noci?
Tady se strašně rychle stmívá a cesta ve tmě je nebezpečná. Kolem sedmé se proto vždy zastaví v nějaké vesnici. Ale ani tam se není kde umýt, už vůbec ne vykoupat. Vlastně si nikde nelze umýt celé tělo. A člověk je hodně špinavý, zaprášený. Zprvu se těšíte, až se zastaví, ale vlastně není nač se těšit, protože člověka nic nečeká. Spí se asi od osmi večer do šesti ráno. Většinou jsem si našel místo na pytlech mouky a i v nějaké krkolomné pozici jsem se snažil usnout. Noc je hodně depresivní, protože chybí elektřina. V životě jsem nezažil takovou temnotu, jaká je v Kongu. Někde jsem četl, že Kongo je srdcem temnoty, a je to tak. Ani mobilem si svítit nejde, je často vybitý, protože je těžké sehnat elektřinu. V některých vesnicích bývá stánek, kde za peníze telefon dobijí. Ale jde to strašlivě pomalu, protože je to většinou napojené jen na nějaký solární panel.
Přátele mu tvrdili, že cesta stopem po Africe bude strašná. A bohužel měli pravdu.
Jací jsou lidi na cestě?
Nejsou moc přátelští. Málokdo se na vás usměje, nikdo nepomůže. Za ty dny, co jsem v Kongu, se ještě nestalo, že by mi někdo něco nabídl. Jsem s nimi na korbě, ale nikdo mi nenabídl ani hrst arašídů. Byl jsem dřív v hodně chudých oblastech Ruska. Ale tam se ti lidé rozdají a pomůžou. Tady ne.
Čím to podle vás je?
Dopustím se kacířské myšlenky. Připadá mi, že ti lidé tady jsou trošku zlí a trošku, jak to říct, neschopní. Kongo je totiž objektivně nesmírně bohaté. Je plné nerostného bohatství, je tu ovoce, zelenina. Je tu vláha. Ale lidi nějak nevědí jak na to. Dělá to na mne dojem, že by ta země potřebovala pár chytrých, asi bílých lidí, aby začala nějak fungovat.
Je to velký rozdíl oproti autostopu na začátku vašeho putování Afrikou?
Ty tři země předtím, Jihoafrická republika, Namibie a Zambie, byly úplně jiné. Byly to naprosto bezpečné, civilizované země s obří mírou pohostinnosti. Třeba v Namibii jsem se ani na chviličku necítil nějak ohrožený. Zambie je samozřejmě chudší, ale pořád to bylo tak, že jsem vůbec necítil nějaké nebezpečí. Lidé byli velmi bohabojní. Jsou tam sice různé sekty, účastnil jsem se dokonce nějakých obřadů vymítání ďábla, ale pořád to jsou křesťané podobní nám. Křesťanství v Kongu je mi ale doposud záhadou. Hlavní asi je, že ta země je o hodně chudší. Ještě neskutečně chudší než Zambie.
Jak to je na cestě v Kongu s jídlem?
Místní jedí i různý hmyz, ale to jsem rychle vzdal. Zkusil jsem hada, byl hodně mastný. Ale dají se tu sehnat třeba nějaké konzervy nebo ovoce.
Co voda?
Snažíte se pít samozřejmě balenou vodu, ale tu pak velmi často vůbec neseženete. Tak co máte dělat? Teď už se jen ptám, zda ta voda je z řeky, nebo ze studny. Když řeknou, že z řeky, tak nebrat, když řeknou ze studny, tak beru. Žádné prášky si do toho nedávám, tady strašně snížíte své životní nároky. Snažím se věřit v sílu svého organismu.
Jak jste se nakonec ocitl v té vesničce u Kanangy?
Když jsem dojel do Kanangy, což je mimochodem strašná díra, našel jsem si za 25 dolarů hotel, kde ale netekla voda a nešla elektřina. A tak jsem si řekl, že se půjdu trochu opít do té nejlepší restaurace, kterou najdu. A jak tam tak sedím a piju, spatřím bělocha. Neuvěřitelný pocit, potkat po tolika dnech bílého člověka! Byl to nějaký Portugalec, který tu šéfuje nějaké nákladní letecké společnosti. Domluvil mi přelet z Kanangy do 1 000 kilometrů vzdáleného hlavního města Kinshasy, kam bych jinak musel jet za stejných podmínek, jako jsem cestoval doposud.
Kam dál chcete jet z Kinshasy?
Do druhého Konga přes hlavní město Brazzaville, pak do Gabunu, Kamerunu... A budu doufat, že mne pustí do Nigérie, kam stále nemám víza. Když je nedostanu, tak se mi snad podaří objet to lodí do Beninu. No a pak dál na sever až do Prahy na Střelecký ostrov.
Může se člověk po zkušenostech z posledních dní ještě těšit na zbytek cesty?
To zase ano. Těším, se že to bude jiné, snad lepší, že to nejhorší jsem, doufám, zažil v tomhle Kongu. Těším se na další zážitky, které se mi snad podaří vepsat do knížky, na níž teď sbírám peníze na HitHitu.
V čem bude ta knížka jiná než ty předchozí?
Doufám, že bude jiná těmi zážitky, které jsou totálně jiné. Ale taky tím, že na ní chci vydělat trochu peněz a vynahradit ty týdny, co nebudu doma, rodině, která má o mne strach. A že mi to snad vydělá na základy chaloupky, kterou bych chtěl postavit na zahradě se stožárem, na který pověsím velkou českou vlajku.
Proč tu vlajku?
Protože tahle cesta, zejména ta epizoda v Kongu, mi hrozně moc ukázala. Je mi tady někdy až do pláče z toho, že vidím, v jak krásné zemi žijeme, jak se máme dobře, jací u nás žijí skvělí lidi, kteří si pomáhají, smějí se a mají se opravdu dobře. A proto si tam pověsím tu vlajku, protože jsem na tuhle zemi opravdu hrdý.
Novinář a cestovatelČtrnáct let psal Tomáš Poláček (39) reportáže a rozhovory pro MF DNES, v roce 2014 odešel do časopisu Reportér. Stopuje od patnácti let, v posledních letech i pracovně – velký čtenářský ohlas měla cesta na olympiádu v Pekingu 2008. V roce 2015 se vypravil na předlouhý stop z Prahy přes celé Rusko na Kamčatku a vzápětí z Aljašky do Ohňové země, na samý konec Jižní Ameriky. O tomto putování vydal knížku STOP. Nyní se vydal na zřejmě nejbláznivější a nejnáročnější cestu – ze Střelkového mysu na Střelecký ostrov. I o této cestě plánuje napsat knížku, její vydání lze podpořit na portálu Hithit.cz. |
