Sál povstal a několik minut tleskal. Šestadevadesátiletý Jan Ihnatík se tohoto vřelého ocenění od lidí dočkal na nedávném předávání cen osobnostem Havířova.
Podle primátorky města Jany Feberové měl válečný veterán z druhé světové dostat nejvyšší ocenění za významný přínos městu už dávno, dočkal se však až letos. „Jsem velice ráda, že jsem měla tu čest předat tomuto válečnému hrdinovi naši Cenu města já osobně,“ uvedla Feberová.
Sám Jan Ihnatík při pozdějším setkání pyšně ukazuje lejstro, které od čelních představitelů města dostal. Když pak začne popisovat svůj příběh, není sporu, že si jej zasloužil.
Rodák z obce Poroškovo v Podkarpatské Rusi vyrůstal na zemědělské usedlosti, kde prožil šťastné dětství. Válka jej zastihla ve chvíli, kdy dovršil plnoletost. Spokojený život narušil vpád Maďarů do oblasti a on se rozhodl utéci do Sovětského svazu a bojovat v Rudé armádě proti fašistickým okupantům.
Místo na frontu putoval na Sibiř
Společně s dalšími dvěma mladíky byl ale zadržen a obviněn ze špionáže. Místo na frontu tak v roce 1940 zamířil do gulagu. „Byl jsem na Sibiři. Bylo mi 18 a dostal jsem se ke starším lidem, kteří na mě brali ohled. Pracoval jsem ve skupině opravářů objektů, byli tam stolaři, montéři, plynaři a já jim dělal takového poskoka,“ vzpomíná Ihnatík na pobyt v pracovním táboře Uchta.
Po dvou letech byl jako československý občan amnestován a v lednu roku 1943 mohl konečně tábor opustit. Okamžitě zažádal o zařazení do nově vzniklých československých vojenských jednotek v Buzuluku. „Chtěl jsem bojovat za osvobození Československa a porážku fašismu. Bojovali jsme za to, abychom mohli žít v klidu a aby zmizela nenávist,“ popisuje Jan Ihnatík.
Mladý voják podstoupil několik kurzů, postupoval v armádě hodnostní hierarchií a s dělostřeleckou brigádou bojoval v bitvách o Kyjev, Bílou Cerekev či Dukelský průsmyk. „Jako velitel dělostřelecké baterie pak vedl své muže v bojích u Jasla, Liptovského Mikuláše, Žiliny a přes Javorníky na území Moravy,“ říká předseda Československé obce legionářské v Havířově Eduard Panák.
Například v bojích o Liptovský Mikuláš proti německým a maďarským jednotkám přišel Ihnatík o řadu svých kamarádů. Doteď na to těžce vzpomíná. „Byly to vleklé boje a padly tam tisíce vojáků. Já jsem byl malý velitel, ale podle mě, kdyby se to zorganizovalo jinak, nemusely být ztráty tak velké,“ míní válečný hrdina.
Poslední bitvu svedl Ihnatík v květnu v obci Břest nedaleko Kroměříže. I tehdy, den před koncem války, kolem něj ještě padlo nejméně 18 československých vojáků.
Bylo po všem, v Praze vojáci provedli slavnostní pochod a Jan Ihnatík chtěl odjet domů. Jenže z uniformy jej ještě svléci nenechali. „Řekli nám, že musíme ještě zabezpečit hranice kvůli případným územním nárokům. Zejména na Severní Moravě.“ S třetí brigádou hlídal revír od Jablunkova až po Opavu. „Já konkrétně se pohyboval v Suché, Šumbarku a Šenově,“ připomněl Ihnatík své první kontakty s regionem, ve kterém se později usídlil.
„Většina mých známých nežila. Bylo mi strašně těžko“
Na rozdíl od územních sporů o Těšínské Slezsko po první světové válce tentokrát žádné výstřely nepadaly. Ihnatík se brzy mohl vrátit do své rodné obce, dlouho v ní však nevydržel. „Před válkou tam žilo podle statistik 115 židů, vrátilo se jich asi 12. Většina, mezi nimi děti i staří lidé, padli ve válce. Bylo mi strašně těžko kvůli kamarádům, s kterými jsem chodil do školy. Nevrátili se,“ vysvětluje.
Starosta obce mu nabízel majetek, který po padlých židech zůstal. On ale odmítl. „Řekl jsem mu, že nepotřebuji po židech nějaké majetky, že by mě to strašilo. Musel jsem odtamtud odejít a vrátil jsem se zpět na vojenskou základnu do Kroměříže. Rozhodl jsem se zůstat v Československu,“ řekl Jan Ihnatík.
V armádě zůstal do penze a dosáhl hodnosti plukovníka. Na Havířovsku se seznámil se svou ženou Alžbětou a společně zde žijí doposud. Za zásluhy v bojích 2. světové války byl vyznamenán Řádem Velké vlastenecké války, Řádem Rudé hvězdy a Řádem Rudé zástavy. Získal mnoho československých, polských a sovětských medailí i Válečný kříž.
Nikdy se přitom nebál kritizovat poválečný vývoj. „Nebylo správné, že tady docházelo k trestům smrti za politické přesvědčení. Stejně jako za okupace, i po válce na sebe lidi donášeli a konflikty neustávaly. Vznikla studená válka a ta byla někdy horší jak horká, v ní jsme alespoň věděli, za co bojujeme. Proto na válku nerad vzpomínám, konec byl šťastný i nešťastný a nevyřešilo se vlastně nic,“ dodal válečný hrdina.
