Město si obrazy převzalo už v květnu 2012. Manželé Bödefeldovi mu však odkázali také blíže nespecifikovanou finanční částku a cenné papíry.
„Dodnes není schopen nikdo říci, co přesně to je, kolik toho je a za jakých podmínek se dají peníze z dědictví využít,“ diví se starosta Zdeněk Navrátil.
Jak šel čas v případu obrazů
|
Podle něj by se však celá záležitost mohla vyřešit letos na jaře.
„Nekomunikace z německé strany už mi vadila, tak jsme jim napsali, že se za nimi vypravíme a záležitost vyřešíme na místě. Německá právní kancelář reagovala tím, že na začátku května přijedou do Žďáru,“ vyjádřil se k aktuální situaci.
Na komplikované jednání s německým notářem už si přitom stěžoval předchozí starosta a místostarosta Jaromír Brychta.
Odkázané peníze by radnice využila na úpravu výstavních prostor nebo i jejich provoz. Radní dosud skloňovali například nevyužívanou půdu Čechova domu, který je sídlem ředitelství knihovny, nebo Starou radnici. „Rozhodnuto ještě není nic,“ zmínil starosta.
Dědictví s podmínkou, obrazy musí být několik let vystaveny
Bödefeldovi si však v závěti stanovili podmínku, že obrazy z dědictví musejí být několik let vystaveny. Žďár dosud uspořádal dvě krátkodobé výstavy.
Žďár v odkazu získal převážně Kosinkova díla, ale mezi 187 obrazy jsou i dvě Ladovy kresby, obrazy od Františka Kavána nebo Oty Bubeníčka. „Sbírka má cenu hlavně historicko-dokumentační,“ řekla při jejím posuzování galeristka Hana Nováková.
Z dědictví manželů Bödefeldových získalo město Žďár nad Sázavou i tento obraz znázorňující okolí kostela sv. Prokopa s farou nebo budovou Tvrze.
Město však mezitím získalo další obrazy, tentokrát darem od rodiny Horákových, tedy ze strany druhé Kosinkovy dcery, která žila v Praze. Její manžel loni v červnu Žďáru daroval 65 obrazů a umělecké sklo v ceně vyčíslené ve smlouvě na 175 tisíc korun.
Josef Kosinka žil v letech 1908 až 1983 a patří mezi nejzajímavější osobnosti 20. století ve městě. Provozoval autodopravu, závodil na motocyklu na ploché dráze, ve filmu Dědeček automobil dokonce dělal dubléra herci Svatopluku Benešovi.
Šest let byl ředitelem okresního muzea a z Kosinkových zápisků vznikla po jeho smrti kronika. Rád maloval, akademické vzdělání však kvůli potížím s komunistickým režimem získal až po své rehabilitaci v roce 1968, když už byl v důchodu.
