Už jako dítě si kreslil a vyráběl různé maličkosti. Jelikož ho tvoření neomrzelo ani na základní škole, rozhodl se Švihálek vystudovat střední uměleckou školu v Husově ulici. Po studiích dlouhodobě spolupracoval se Svazem českých výtvarných umělců. Zpočátku si vyzkoušel různé monumentální práce, vyzdobil třeba obřadní síň nebo rekreační střediska. Poté se věnoval i výrobě plakátů, dokonce vyhrál stříbro v prestižní soutěži brněnských grafiků.
Srdce ho ale vždy táhlo k řezbařině. „Je to práce, která se dělá rukama. A to mě baví. Nesedím před počítačem a nedělám, že něco dělám,“ směje se řezbář.
Ve své tvorbě se inspiroval architektem Antonim Gaudím. „Nikdy neopustil Španělsko, a přesto je světový. Veškeré stavební architektuře dodal organickou živočišnou formu,“ vysvětluje Švihálek.
Jelikož je ale brněnský umělec toho názoru, že nemůže tvořit naprosto stejným stylem, rozhodl se postupovat opačně. „Podle lidských těl vyrábím abstraktní sošky,“ vysvětluje.
Ze společnosti se vytratily emoce, míní Švihálek
Ve svém umění často využívá legraci a recesi. „Jednou jsem byl na zámku, kde byly fresky zvířat a ta různě skotačila. Na zámku byla i liška, která jako by tančila. Já stejný pohyb použil u plastiky koně. Udělal jsem z něj takovou manekýnku,“ s úsměvem povídá Švihálek.
Brněnský řezbář se ze začátku věnoval pouze jednobarevným dřevěným plastikám. Před čtyřmi roky přešel na barevné, které ho více těšily. „Kamarád se mi vždy směje, že moje tvorby vypadají jako barevná lízátka. Nic si z toho ale nedělám. Barvy budu používat tak dlouho, dokud mě to nepřestane bavit. Pak je možná mírně omezím,“ dodává řezbář.
Řemeslo ho stále baví, ale už podle něj nemá takový smysl. „V současné společnosti se absolutně vytratily emoce. Přesto pro mě řezbařina znamená daleko víc než moderní technika,“ tvrdí rozhodně Švihálek.
Počítač při své práci nepoužívá ani pro inspiraci. „Nemám k němu vztah, jakékoli logické věci jsou mi proti srsti,“ popisuje.
Žil deset let ve Švýcarsku
Plastiku dokáže vyrobit za tři dny. „Jelikož mě ale nenutí termín, tak tvořím třeba týden, nebo čtrnáct dní,“ vysvětluje. A co vše musí umět dobrý řezbář? „Hlavně si nevypíchnout oko. Řezbařina také vyžaduje koordinaci,“ usmívá se Švihálek.
Jiří Švihálek si tento rok nic nevydělal, dokonce má problém svou tvorbu vystavit. Dříve mu však jeho práce vynášela slušně. Největší úspěch zažil ve Švýcarsku, kde žil deset let. Prodal plastiku zvěrokruhu za 4 000 franků, což je přes devadesát tisíc korun.
„Měl jsem role pětistovek, které jsem dal na gumičku do nábytkové stěny. Utekl nám ale křeček, který si z klubka udělal hnízdo,“ vzpomíná se smíchem. Teď vystavuje pouze několik především barevných plastik v prodejně oříšků na Kobližné 13. Výstava potrvá do konce října, dřevěné grafiky stojí zhruba sedm tisíc korun.
