Roky se mluvilo o jeho obrovském kanoistickém talentu, který nedokáže naplnit. Trápila ho zranění, často i nedostatek štěstí ve vypjatých momentech důležitých závodů. A tak žil ve stínu mistra světa z Londýna Jiřího Prskavce nebo stříbrného medailisty z olympijských her ve stejném městě Vavřince Hradilka.
Až letos, v osmadvaceti letech, z něj rázně vystoupil. Vyhrál tři závody Světového poháru a stal prvním českým kajakářem, který prestižní seriál ovládl celkově.
„Měl jsem jen víc štěstí,“ myslí si skromný Přindiš. „Kdysi jsem dělal hloupé chyby, tentokrát to vycházelo. Ale jinak jsem nic neměnil. Loď mám stejnou, i trenéra.“
Něco přece jen změnil, výkonnostně je podstatně vyrovnanější než před lety. I díky tomu před třemi týdny ve španělském Seu pozdvihl nad hlavu trofej pro vítěze Světového poháru.
Přesto si vyhlašování moc neužil. Hned po finálovém závodu totiž slavnostní ceremoniál organizátoři o tři hodiny posunuli. „A nám letělo letadlo, takže jsme sbalili lodě a odjeli. Na letišti jsme si dali jedno pivo a to bylo všechno, na víc nebyl čas,“ popisuje.
Díky historickému triumfu mu teď v Pau na dresu svítí číslo 1. Ten vzkaz je jasný - to já jsem momentálně nejlepší na světě. Tlak však kvůli tomu Přindiš necítí.
„Je to spíš příjemné. Startovat na mistrovství světa s jedničkou se nepovede každému. Ale sám vím, že číslo na dresu o výsledku nerozhoduje,“ upozorňuje.
V úterý si malebný francouzský kanál vyzkoušel naostro poprvé. To spolu s Jiřím Prskavcem a Ondřejem Tunkou slavil premiérový titul mistra světa v hlídkách. Už sobotu po poledni bude chtít zaútočit na titul nejcennější - ten individuální.
Jestli ho získá? Má pro to všechny předpoklady.
I číslo na dresu.
