V jedenatřiceti má šanci udělat poslední krok do milionářské soutěže a ke splnění dětského snu. Snu, který měl v hlavě i před jedenácti lety, kdy z Prahy každý víkend jezdil hrát fotbal do Manětína.
„Byl jsem v Bohemce, ale trápily mě opakované výrony v kotníku,“ vysvětluje, jak se do městečka u Plzně dostal. „Pan Steinbroch, ředitel klubu, který zároveň vlastnil Manětín, dohodl, že budu dál trénovat s Bohemkou, ale na zápasy budu jezdit do Manětína, který hrál divizi.“
Jak se vám tam líbilo?
Bylo to fajn. Hospůdka u hřiště, lidi za klandrem, takové klasické venkovské prostředí. Měli jsme dobrou partu, byli tam kluci, kteří hráli futsal. Já to tehdy jistil zezadu, oni to motali vpředu. Dal jsem tam i jeden nebo dva góly, byl jsem takový útočný stoper.
Měl jste tehdy myšlenky na velkou kariéru? Na Ligu mistrů?
Ne že by se k tomu člověk upínal – spíš jsem si to přál. Tehdy to bylo těžší právě v tom, že jsem hrál stopera, to se hůř dostáváte někam výš. Pro útočníka je jasné měřítko – góly. Když jsem pak hrál vpředu a začal je dávat, říkal jsem si, že když jich bude víc, tak se třeba i Liga mistrů může povést. Ale musíte mít štěstí a dostat se do klubu, který oni bude bojovat.
K tomu bylo v Manětíně dost daleko.
To bylo. Ne že by mi Liga mistrů přišla jako sci-fi, ale byl to takový vzdálený sen.
Kdy jste si začal říkat, že ta možnost je reálná?
Takhle jsem o tom neuvažoval vlastně nikdy. Jen jsem měl v hlavě, že by bylo úžasné si tam zahrát, zažít na vlastní oči velké zápasy, slyšet znělku... Když se řekne Liga mistrů, tak mi hned naskočí ta melodie. Napadlo mě, že by bylo krásné ji někdy slyšet na hřišti, ale že bych si říkal: Hele, teď je to reálné, teď máš tu šanci... To až poslední rok.
On-lineAPOEL Nikósie vs. Slavia sledujte v podrobné on-line reportáži. |
Znělku jste slyšel už při 3. předkole v Borisově, i když tam hrát neměla.
Jo, ale to bylo divné. Pustili ji, jenže rozhodčí už vteřinu předtím řekl, ať si jdeme podat ruce. Takže si to člověk ani neužil. A vlastně jsem po ní v tu chvíli ani netoužil, spíš jsem přemýšlel o zápase.
Sledoval jste české týmy v Lize mistrů? Nejdřív ji hrála Sparta...
Jasně, pamatuju si dobu, kdy hráli třeba doma s Realem Madrid. A pak jsem se byl přímo na Letné podívat, když přijel Manchester United, to jsem si nemohl nechat ujít. Já totiž Manchester miluju. Doteď si pamatuju rozcvičku Wayna Rooneyho – jen si vzal balon a střílel na bránu. Vždycky mu to dali do placky, on natáhl a pálil. Taky si vybavuju odvetu, kdy jim dal Van Nistelrooy čtyři kusy.
V roce 2007 postoupila do Ligy mistrů i Slavia. Taky jste její zápasy hltal?
Samozřejmě. Utkvělo mi hlavně poslední předkolo, dva góly Standy Vlčka na Strahově – to si asi pamatuje každý. Standu jsem tehdy sledoval nejvíc.
Tehdy jste byl v Bohemians, teprve jste startoval kariéru. Bylo těžké se prosadit do ligy?
Nebylo to snadné. V áčku jsem byl od léta 2005, až v zimě 2007 jsem začínal hrát v útoku. Tehdy jsem byl takové tintítko, měl jsem asi 72 kilo...
Na stopera dost málo.
Pravda, ale kvůli tomu jsem dopředu nešel. Trenér Busta v tréninku viděl, že jsem se dokázal dostat do šance a dát gól, tak si řekl, že to zkusí. Já byl nadšený, protože jsem chtěl dávat góly, v dorostu jsem dlouho útočníka hrál. Ale začátky byly fakt těžké, odpadával jsem ze soubojů, byl to nezvyk. A trenér byl hodně tvrdý, hlavně na nás mladé. Dával nám prostor, ale třeba na kluky z ročníků 87 a 88, kterým jako mladým dával šanci v lize, byl hodně přísný.
Vy jste byl na tvrdou výchovu zvyklý od táty, ne?
To mi hodně pomohlo. Díky tátovi jsme odmala s bráchou měli balon, mě trénoval v přípravce na ČAFCe. Přísný byl, když jsme něco zkazili, tak pěkně hudroval. Pořád zdůrazňoval, ať do všeho chodíme naplno a necháme na hřišti všechno. Někdy byl až rapl. (úsměv) Ale třeba v soukromí nás vůbec nehlídal, nechával nás být. Ono ani nebylo potřeba na nás nějak tlačit.
Teď na vás může být hrdý, jste kousek od Ligy mistrů.
Kdybychom se tam dostali, znamenalo by to pro mě hrozně moc. V klubu jste každý den, máte k němu vztah, můžete ho dotáhnout do nejlepší evropské soutěže... To je přece něco úžasného.
Navíc s páskou na ruce.
No, ještě k tomu! Vážím si toho, že můžu být kapitán. A věřím, že kolikrát mi páska i pomůže. Třeba při gólu v Borisově... Člověk ještě víc cítí tu zodpovědnost, důležitost. Těžko se to popisuje.
Vezmete si teď v kabině před zápasem slovo?
Asi ne. Nedělám to, protože nechci někoho znervózňovat. Někdo by to vzal dobře, jiného by to mohlo rozhodit. Spíš se soustředím na sebe a až při zápase občas něco usměrním. Třeba v Borisově v tom byly velké emoce, možná až za hranou, ale nešlo to jinak.
Kdyby postup klapl, do skupiny byste si přál Manchester United?
Jednoznačně. Už mě i napadlo, že asi bude ve druhém koši, když v posledních sezonách Ligu mistrů nehrál. Takže pak by bylo možné dostat z prvního koše třeba Real Madrid a z druhého United... Ale dost, takhle nemá cenu uvažovat, ještě tam nejsme. Všichni teď musíme myslet jen na APOEL.
Jak daleko je postup?
Hrozně blízko a přitom hrozně daleko. Když to vyjde, splní se mi dětský sen. O reprezentaci nebo o gólu na Euru jsem nikdy ani neuvažoval, nenapadlo by mě to. Ale Ligu mistrů jsem sledoval každý rok v televizi, snil jsem o ní. Bylo by krásné si to teď splnit.
