Spoustu toho mají společného, vážně ano. První třeba říká: „Míval jsem hrozné stavy.“ A druhý zase: „To, že mi trenér celou dobu věřil, mě udržovalo při životě.“ Trénují spolu, vede je stejný muž. Dokonce předvádějí podobná gesta – ačkoli Jakub Vadlejch s Petrem Frydrychem zažili svůj životní večer a oba si zlepšili osobní rekordy, usmívaly se spíše jejich duše, nikoli tváře.
„Jsme takoví. Prožíváme to víc uvnitř,“ prohlásil Frydrych.
A teď spojitost nejdůležitější. Oba čeští oštěpaři mají svoji první velkou medaili – rovnou z mistrovství světa! Vadlejch v sobotu na londýnském Olympijském stadionu získal stříbro, Frydrych bronz.
Je to obrovská satisfakce pro ně i pro jejich trenéra, legendu Jana Železného.
A důkaz, že pevná víra i takové odměny přináší.
Lepší kouč? Takového si neumím představit
Frydrych v posledním pokusu získat limit pro MS zamířil na slovenskou extraligu do Šamorína. Uspěl. A pak olympijský šampion z Ria Thomas Röhler zíral, jak ho dvoumetrový Čech šestým pokusem přehazuje. 88,32! „Řekl jsem mu: Sorry,“ líčil Frydrych. „Chvíli jsem si připadal až nepatřičně, ale takový je sport. Krásný a krutý zároveň.“
On o tom sám něco ví. Míru talentu měl širokou jako vlastní ramena, ve 22 letech přehodil 88 metrů. Pak sedm let mlčel. Nevěděl, co bude. Letos se dlouho, dlouho soužil.
Vadlejch loni vyhrál sérii Diamantové ligy, ale ty velké akce: ani on neměl doma žádnou dospělou „placku“. Roky se rval s tím, jak přesvědčit mysl, jak si víc začít věřit.
„Najednou přijde zlom a člověk ví, že na to má. A je v euforii,“ líčil přešťastný Železný. Ani on nezvyšoval hlas či si neotíral slzy, v tom si je jejich parta podobná (patří do ní i Vítězslav Veselý a Jaroslav Jílek, byť ti v Londýně vypadli v kvalifikaci).
Zní to možná zvláštně, ale pro ně je něco podstatnější než výhry, medaile a rekordy. Touží se protancovat na samou hranu možností; naplnit potenciál, využít vlastní dar. Proto Frydrych – věřte, nevěřte – i po dvojnásobném medailovém večeru líčil: „Není to tak, že bychom oba cítili, že jsme předvedli dokonalý hod a byli rádi, že to stačilo na medaili.“
Pojítkem je postava světového rekordmana Železného. Málokdo z československých i českých sportovců dostal do vínku takový cit pro vlastní tělo. Z pilného studenta oštěpu je dávno profesor.
„Má tři skvělé atributy. Je to nejlepší oštěpař všech dob, má skvělé zkušenosti. Taky vynikající člověk. A do toho trenér, který tomu dává 200 procent. Tenhle mix dohromady tvoří toho nejlepšího kouče, jakého si umím představit. To, co se tu dělo, je strašnou měrou jeho zásluha,“ vypráví Frydrych.
Vadlejch doplňuje: „Snaží se nám předat vše, co za ty dlouhé roky nasbíral. Závodil dlouho, dvacet let, a za tu dobu se i trénoval sám. To mu přineslo hromadu poznatků; třeba jak pracovat s vlastním tělem. Taky byl vždy silný v hlavě.“
Železný přiznává, že je pro něj rok po padesátce čím dál těžší trávit dlouhé týdny na soustředění v JAR. Jenže jej drží víra spojená s vědomím, že tenhle „materiál“ by bylo hříšné nechat neopracovaný.
„Oni jsou nejlepší, já ne. Já jim jen pomáhám,“ tvrdil skromně, „Kdyby na to neměli, nemám šanci jim pomoci. Když na to mají, vydám ze sebe, co mohu.“
Vystihuje tím další podstatný detail. Jejich vztah není direktivní.
Cítíte vůči kouči závazek? ptám se bronzového Frydrycha, s nímž by tak dlouho rozhodně nepracoval každý trenér. Jeho odpověď je přesvědčivá: „To není závazek. To, co ho u nás udržuje, pochází v prvé řadě od nás. Ví, že do toho dáváme všechno, že chceme uspět. To ho motivuje s námi spolupracovat.“
Jak vypadá největší sen Jana Železného
Najednou vše působí jako oštěpařské perpetuum mobile; jako by tohle soukolí stačilo jednou roztočit a ono posype medaili za medailí. Jenže to by bylo až moc snadné. Vždyť Londýn je velkou premiérou, razítkem na společnou snahu.
„Klukům jsem před závodem říkal, ať si jdou za svým. Frýďovi, že může dokázat cokoli. Kubovi nebylo potřeba nic říkat, on se strašně soustředil na sebe,“ líčil Železný.
Vadlejcha posílila spolupráce s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou. „To se nedá popsat. To je chemie,“ říká. Víra tvá tě sportovně uzdraví? U něj určitě, neboť zlom přišel poté, co vyléčil kotník. „Tělo se dalo do kupy a začal jsem na sobě pracovat po fyzické i psychické stránce. Od té doby sílím a sílím. Věřím, že to i dál bude dobré.“
Frydrychova mysl komíhávala ještě divočeji. „On když chytí vlnu... Buď je šampion, nebo úplně dole,“ pronesl o něm Železný. Ještě před závodem; po něm už bylo jasné, kterou tvář Londýnu ukázal.
Tak podobní si v mnohém jsou. Také ve vědomí, že bez pádů by nepovstali. „Jsem rád za vše, co bylo. I to mě posunulo sem,“ praví bronzový muž a stříbrný parťák dodá: „I časy, kdy jste dole, pomáhají.“
Tohle jsou oni, Železného dva medailoví hoši. „Ještě větší sen je, aby byli jednou na pódiu tři,“ povídá Železný. Sám uzná, jak směle to zní. Ale... „Člověk snít musí.“
Zvlášť když ví, nač lze dosáhnout.
POHLED: Král Železný a zlatý (i stříbrný a bronzový)Dřív to pro něj bývalo prosté. „Když jsem měl formu, spalo se mi dobře,“ líčí s usměvem Jan Železný, jak v roli závodníka „kousal“ čekání na velké závody. Nikdo to neuměl lépe. Jeho světový rekord 98,48 metru i v interdisciplinárním srovnání (jakkoli složitém) patří mezi nejhodnotnější atletické výkony dějin, k tomu tři olympijská zlata, třikrát mistr světa... To jej řadí po bok Emila Zátopka, Věry Čáslavské, Jaromíra Jágra, Josefa Masopusta. Velikánů z největších. Vybrat z nich nejlepšího je jen otázka pocitu, objektivní volba neexistuje. Na to jsou moc výjimeční – i jiní; lidé i jejich sporty. Cosi však 51letého, zdánlivě nenápadného muže i od nich odlišuje: to, jak svůj um předal a předává dál. Barbora Špotáková se pod ním stala olympijskou vítězkou, Vítězslav Veselý mistrem světa, teď slaví světové medaile se dvěma muži naráz. Už neřeší jen svoji formu, nýbrž to, co naučil jiné. Spánek je tudíž těžší, nervozita větší, spolu s ní i zodpovědnost za druhé. A takto dobře to umí jen Jan, král Železný, zlatý, stříbrný i bronzový. Unikátní. |
