Výbušné, zručné, mazané křídlo, po jehož drzých akcích diváci užasle kulili oči, zapomínali vrátit spadlou dolní čelist do původní polohy či obdivně vydechovali.
Větroplach s pohlednou tváří, na níž leckdy jiskřil klukovský úsměv, často doprovázený šibalským mrknutím, si záhy získal náklonnost fanoušků doma i v zámoří.
„Je dítě štěstěny, vychází mu všechno, nač sáhne,“ říkal mi před patnácti lety Miloslav Havlát, když jeho synek dobýval NHL.
Ve středu se v šestatřiceti na exhibici v Brně rozloučí s kariérou, která začala kouzelně jako ta Jágrova. Jenže časem se do ní vkradly tesknější momenty, množily se, až ji úplně zardousily.
Poletí až do nebes?
Postáváme v červnu 2001 v recepci hotelu Westin kousek od Air Canada Centre v Torontu, kde se schyluje k vyhlašování cen NHL. Ve společnosti Haška, Jágra, Čechmánka a Eliáše vypadá Havlát, kandidát Calder Trophy pro nováčka roku, jaksi nepatřičně.
Nejen kvůli na blond obarveným a gelem natuženým vlasům, které rozhněvaly tátu Miloslava: „Že můžeš do téhle společnosti jít jako někam do hospody!“
Troufalý zelenáč však docela hbitě zapadl mezi mazáky zlaté éry českého hokeje. V devatenácti už měl zlato z mistrovství světa juniorů i šampionátu dospělých. V Ottawě, kam posléze přestoupil, o něm napsali, že se doma stal legendou, kvůli čemuž si z něj spoluhráči v kabině Senators s chutí utahovali.
Ottawští reportéři si ho oblíbili takřka okamžitě. Velebili jeho kličky, naléhali, aby od přísného kouče Martina dostal víc šancí. Vymýšleli mu přezdívky: „Mach 9“ podle čísla na zádech a rychlosti bruslení. Nebo „The Electrifying One“, jelikož dokázal skoro při každém střídání vzrušit obecenstvo.
Kanadský idol Orr mi při návštěvě Prahy tvrdil: „Roste z něj superstar!“
Jen nebe mělo být pro Havlátův vzlet limitem, jak se v Americe píše.
Jágr: To on mě nahradí
Chápal jsem nadšení, jež jej provázelo. Byl vtipný, zábavný, vstřícný. Jako Jágr zamlada. Jako první z Čechů v NHL mi tenkrát odpovídal na otázky přes elektronickou poštu:
„Dobrý večer (u vás je vlastně už pět hodin, tak dobré ráno), děkuju za e-mail!! My jsme se teď vrátili z tripu a chystám se do postele. Trip se nám moc nevydařil a ze 4 zápasů jsme vyhráli jen jeden!!“
Viděl jsem ho na olympiádě v Salt Lake City, kde zářil v partě obhájců zlata z Nagana. V mači Česko - Kanada 3:3 dvakrát skórovali Lemieux a... Havlát, jenž dal dva „fíky“ Brodeurovi, načež ho Jágr pasoval na svého nástupce.
Totéž zopakoval v září 2004 po semifinále Světového poháru v Torontu, kde jsem v burácející aréně žasl, jak se Havlát s Eliášem zaskvěli v další parádní bitvě s Kanadou.
Dítě štěstěny se v roce 2002 ve Zlaté hokejce umístilo hned za Jágrem a Haškem. V následující sezoně bylo dokonce druhé za Hejdukem. Poté si však na ně zasedla smůla. „Vždycky jsem ho držel při zemi, nepovolil mu úlevy a výstřelky. Snad jsem ho na všechno připravil,“ doufal kdysi otec Havlát.
Jeho potomek načas podlehl opojné popularitě a působil namachrovaně - třeba při angažmá v Evropě při výluce NHL v ročníku 2004/05. Zbytečně fauloval, ztrácel zápal nebo provokoval soky, kteří se mu pak pomstili nemilosrdným hitem.
Mrzí jej, že musel opustit Chicago po své zřejmě nejpovedenější sezoně 2008/09, těsně před startem báječného tažení Toewse, Kanea a spol. za Stanley Cupy. Věčná škoda!
Šéfové Blackhawks nevěřili, že zůstane zdravý. Nejvíc jej totiž mučila zranění. Loket, kotník, ale hlavně ramena a třísla. Tolikrát se v krutých bolestech vracel. Nevzdával se. Štvala jej přirovnání ke drahému, leč křehkému porcelánu.
Uzavíral se před veřejností. Končil bez fanfár. Jako by čímsi urazil vyšší moc. Co mu osud zprvu velkoryse dopřával, později mu hamižně upíral. I proto je Jágr jen jeden.
