„Je to 14 měsíců, co jsem hrál poslední utkání v NHL. Skončil jsem po dvou zápasech v St. Louis, protože jsem nemohl předvádět takové výkony, jaké bych si představoval a jaké jsem očekával. Cítíl jsem ostrou bolest v obou tříslech,“ popisuje Havlát ve své zpovědi.
Jeho konec v listopadu 2015 všechny překvapil. Byl to totiž jeho druhý zápas v dresu St. Louis, v němž dostal překvapivě šanci vrátit se do NHL. Šok byl o to větší, že při své premiéře vstřelil vítězný gól na ledě New Jersey.
Jenže už za dva dny, během utkání v newyorské Madison Square Garden, zjistil, že to nepůjde. Navenek však důvody nijak nekomentoval. Až doteď.
Martinu Havlátovi štěstí nikdy nepřálo. Takhle v roce 2014 odnesl srážku s rozhodčím.
„Tehdy jsem přemýšlel o dalším kroku. Prohlédlo mě několik doktorů a existovala naděje, že bych zkusil zase hrát. V dubnu 2016 jsem začal rehabilitovat a na konci měsíce jsem už začínal trénovat. Cítil jsem se líp, dopředu mě hnaly pozitivní výsledky. Trénoval jsem celé léto, jako bych se připravoval na sezonu, a měl dokonce několik pozvánek na tréninkový kemp do NHL,“ vypráví Havlát.
Ten během léta bruslil doma v Brně na starém stadionu, kde jako malý s hokejem začínal. Byl zvědavý, jak se bude cítit. Brzy získal sebevědomí jet do Montrealu, kde se posledních dvanáct let připravoval na sezonu.
„Přijel jsem na začátku září a tvrdě makal. Cítil jsem se líp a líp, ale pořád to nebylo dost, abych mohl trénovat na nejvyšší úrovni. Pak už začínaly tréninkové kempy, ale já se pořád necítil na sto procent. Byl jsem plný emocí. Cítil jsem spíš frustraci než vztek. Ve finále bych byl ale víc vzteklý, kdybych se o ten návrat nepokusil,“ ví Havlát.
Proto už byl vnitřně rozhodnutý skončit, jenže pak se ozvala Kometa se zajímavou nabídkou. Libor Zábranský se ho zeptal, jestli nechce týmu pomoct především v play-off. „Tak jsem to zkusil. V prosinci jsem trénoval s týmem, ale týden předtím, kdy jsem měl odehrát první zápas, se mé problémy s třísly vrátily.“
Tehdy bylo jasné, že to nemá smysl, byť moc toužil hrát doma před vlastním tátou. „Je mu 86 let, měl mě v padesáti a v dětství byl mým trenérem. Je pro mě hodně důležitým člověkem, všechno, co jsem v životě měl, bylo díky němu a mamce,“ vypráví 35letý Havlát.
„Hokej byl můj život, ale posledních pár let jsem nemohl hrát, jak bych si představoval. Moje srdce chtělo pokračovat, ale tělo neposlouchalo. Poznal jsem, že je čas. Vím, že jsem udělal správné rozhodnutí. Už jsem byl na operaci ramene, měl vážné zranění pánve a další zdravotní problémy, ale celou mojí kariérou se táhly problémy s třísly. Dlouho jsem je dokázal zvládat tak, že nikdo nic nepoznal. Ale na konci už bylo poškození vážné. Někteří hráči se nikdy nezraní, ale já jsem jiný. Nestěžuju si. Měl jsem štěstí, že jsem prožil takovou kariéru, jakou jsem měl.“
Havlát si teď není jistý, co bude dělat. Jistě ví jen to, že se nějakou dobu nechce příblížit k zimnímu stadionu, byť má na Floridě, kde žije, poblíž kamarády, kteří se po konci kariéry vrhli na trénování malých dětí.
„Dělá to Tomáš Vokoun, Petr Sýkora, Radek Dvořák a Olli Jokinen. Časem to budu chtít možná taky, ale teď ještě ne. Mám dvě krásné dcery: té mladší jsou dva roky a starší bude v červenci pět. Mí rodiče mi dali hodně a teď je řadě na mně. Musím to samé dávat svým dvěma malým dcerám. Už to není o mně. Můj život se ukončením kariéry změnil k lepšímu.“
