Za masakry, které se odehrály mezi 11. a 22. červencem 1995, soudy viníkům vyměřily celkem šest set let vězení a tři doživotní tresty. Někteří z nich už jsou ale na svobodě.
Trojice z odsouzených, kteří před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) pomáhali odkrýt pozadí zločinu, například získala ochranu a novou identitu. Mezi nimi i Dražen Erdemović, který vystupoval jako svědek obhajoby při soudu s Ratkem Mladićem a jenž si pětiletý trest za účast na postřílení tisícovky srebrenických mužů odpykal už v roce 2000. Dnes žije kdesi v Evropě.
Před třemi roky byl po třinácti letech z finského vězení propuštěn také Momir Nikolić. Někdejší vysoce postavený důstojník sice žije ve Švédsku pod novým jménem, často ale navštěvuje svou matku v městečku Bratunac, ležícím asi deset kilometrů od Srebrenice. Muž, který o událostech starých dvaadvacet let napsal dvě knihy, je ale jen jedním z pachatelů, které mohou pozůstalí potkávat na místech, kde byli zabiti jejich nejbližší.
„Ve Srebrenici neustále potkávám zločince. Přibližně čtyři sta lidí, kteří se různým způsobem účastnili genocidy, dnes pracuje v policejních složkách nebo na úřadech. Někteří dokonce učí na vysokých školách. Naše rodiny se nikdy nedočkají spravedlnosti... Podobné věci nemohou být obětem lhostejné,“ říká Hajra Ćatićová, předsedkyně sdružení Srebrenické matky.
Návrat zločince do běžného života
Jedním z bosenskosrbských vojáků, kteří již vyšli z vězení, je i Vinko Pandurević, který dnes žije v Bělehradu a je aktivní ve sdružení někdejších důstojníků. Stěžuje si ale, že od propuštění nemůže najít práci jako vysokoškolský profesor. „Některé školy nikdy nepřijmou člověka s mou minulostí. Bojí se, že by to kritizovali novináři nebo nevládní organizace,“ říká Pandurević, který dodnes odmítá, že by ve Srebrenici šlo o genocidu.
Krvácel jsem a čekal, až umřu. Bosňák přežil Srebrenici mezi mrtvolami |
Srebrenické novinářce Medize Smajićové se zase nelíbí podpora, které se zločincům někdy dostává od pravoslavné církve. „Srbský národ se kvůli tomu nikdy nezbaví nálepky zločinců. Když (pachatelé) žijí na místech, kde provedli své zločiny, působí to bolest obětem, které je každý den potkávají,“ říká Smajićová, podle které mají sice lidé žít společně, ale každý by měl vědět, kde je jeho místo. „Říkám to kvůli příštím generacím, které by už měly žít normálně,“ dodává bosenská novinářka.
Otázkou, jak se mají zpátky do společnosti zapojit pachatelé válečných zločinů, se zabývá například sociolog Ivan Šijaković, podle jehož slov se tento problém objevil v západní Evropě po druhé světové válce. „Změnil se hodnotový systém. Po právní stránce lidé, kteří si odpykali svůj trest, mohou žít, kde chtějí. Všechno záleží na jejich morálním profilu,“ říká profesor, který přednáší na univerzitě v Banja Luce.
Srebrenici bychom nezabránili. Ale měli jsme to zkusit, říká Nizozemec |
Podle Šijakoviće záleží hlavně na tom, jak pachatel sám vnímá situaci, jestli mu přijde normální přijít na místo zločinu. „Oběti se cítí špatně, ale s tím nemůžeme nic dělat, žijeme v postmoderním světě. Vždyť dnes se dočkali rehabilitace i fašističtí zločinci. Morálka zkrátka degradovala a nic nás už nemůže překvapit,“ uzavírá Šijaković.
Srebrenica.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
