RECENZE: Proti vrstevnicím je dvacetiletá Lorde zase o krok napřed

Když v šestnácti vydala svou první desku Pure Heroine, stala se z toho velká senzace. Nejen proto, že se nahrávka novozélandské zpěvačky, která si říká Lorde, povedla, ale také díky tomu, že její po všech stránkách nezávislý zvuk nezabránil, aby byla také komerčně úspěšná.

Teď je jí dvacet, vydává album Melodrama a vypadá to, že na svůj debutový úspěch bez problémů naváže. Už z pilotního singlu Green Light, jenž desku zároveň uvozuje, se ukazuje, že zpěvačka neztratila nic ze své hlavní devizy. Tedy plného hlasu s výrazným soulovým zabarvením, za kterým před čtyřmi lety jen málokdo tipoval šestnáctku. Zároveň se tvorba Lorde přibližuje k hlavnímu popovému proudu. Aniž by se zbytečně podbízela.

Posun do mainstreamu má pravděpodobně „na svědomí“ stěžejní spolupracovník, za kterého si tentokrát vybrala Jacka Antonoffa.

Nositel tří cen Grammy (jeden gramofonek má za práci na veleúspěšném albu 1989 od Taylor Swiftové) je spolupodepsaný pod relativně rozjetou skladbou Green Light a jako hlavní producent se postaral o všechnu tu omáčku kolem, která dělá z desky Melodrama dospělejší a plnokrevnější pop, než jaký Lorde servírovala na předchozí nahrávce.

Síla hudebnice se ukáže především v baladách jako Liability nebo Writer in the Dark, které jsou postavené zejména na klavíru. Díky tomu vyniká už zmíněné kouzlo jejího jedinečného hlasového fondu. Pokaždé, když se do toho zpěvačka opře a tahá tóny pěkně odspodu, stává se poslech čirou radostí.

Melodrama

80 %

Lorde

Nezmizely přitom temnější odstíny, jež poměrně dominovaly desce Pure Heroine, kdy Lorde otevřeně přiznávala inspiraci Lanou Del Rey, ale oproti Američance zní z Melodramatu přeci jen více naděje. Nová deska Lorde je prostě ještě víc „pure“, tedy čistá, než Pure Heroine. Její nálada se neoposlouchá. Ve srovnání s poměrně umělou produkcí, jíž se zpravidla dopouštějí její vrstevnice, je Lorde nejméně o krok napřed.