Tu partičku nejde přehlédnout. Při ranní cestě chebskou trojkou ze Zlaťáku sedávají na přední čtyřce a okolo. „Jedeme do Jokera, na korálky,“ vysvětluje jeden z nich těm, kdo si přisednou. Další, celý rozesmátý, když vidí někoho známého, zamává a podá ruku na pozdrav.
A jsme tady. U korálků. Za stolem v jedné z místností v Hradební 16 sedí skupinka různorodých lidí. Před sebou mají téměř ty samé předměty, ale každý dělá něco trochu jiného. Vozíčkářka Simona rozebírá starý náramek. Stahuje z drátku kuličku po kuličce. „Já moc šikovné ruce nemám,“ reaguje na pochvalu s úsměvem a odkládá korálek o průměru asi tří milimetrů do dózy, kde jich už leží tak tři stovky.
Každý zaslouží poklonu
„Když jsou už nepoužitelný, tak se takhle sundavají. Zaklapovali jsme plastové lžičky do krabiček a dávali kapesníčky do pytlíků, to se dává do letadel,“ vzpomíná. Pro někoho by to byla hračka. Pro dívku, která prsty jedné ruky téměř nemůže hýbat, jde o výkony hodné poklony.
A tu zaslouží už jen za snahu i všichni ostatní. Třeba Ondra, který toho ale moc nenamluví. Občas třeba, když přijde řeč na muziku. „Mám rád Stinga,“ odpovídá při pokusu o navázání řeči a stočí pohled ke šňůrce s korálky.
Vedle sedící Venda má konec drátku přivázaný k válečku, aby mu nepadal a nepřekážel. Na stůl si vždy z krabičky vyndá tři korálky, aby byly dírkou kolmo ke stolu a šlo do nich zasunout drátek.
Učí se jemné pohyby
Zatímco ruka s drátkem napichuje, prsty druhé pak opatrně přichytí korálek a posune ho dál, aby mohl začít navlékat další. Pro někoho to může být samozřejmost, pro jiného to je ale výkon vyžadující maximální soustředění.
Někteří zdejší pravidelní návštěvníci jsou spíše mlčenliví, ale rozhodně to není pravidlem. Tak třeba paní Věra je někdy k nezastavení. Když slyší o muzice, začne vyprávět o Zahradní slavnosti Jokeru, na které poznávala zvuky zvířat.
Jako jediná nenavléká, před sebou má puzzle s obrázkem dívky. Jak připomíná sociální pracovnice Ivana Čamková, která se každému u stolu pečlivě věnuje, hlavním smyslem zdejších aktivit není vyrábět umělecká díla nebo získávat z nevyužitých náramků zpět korálky, i když také radost z hotové práce je k nezaplacení.
Klienti procvičují jemné pohyby, učí se organizovat si práci, být dohromady s ostatními a řadu dalších zásadních věcí, které se zdají být samozřejmé.
Péče o několik desítek lidí
Na první pohled tu panuje velká pohoda. „Práce s klienty vypadá na první pohled jako obrovská zábava, ale je to náročné. Představte si, že vám někdo říká tu samou větu sedm hodin stále dokola nebo se chichotá, schovává pod stůl a nechce komunikovat,“ podotýká vedoucí sociálních služeb Jaroslava Buchnerová.
Na chodbách v Jokeru, provozovaném stejnojmennou neziskovou organizací, se potkává hned několik skupin lidí. Někteří jsou bývalí klienti Domova pro osoby se zdravotním postižením (dříve Ústavu sociální péče) na Patě a v Mnichově u Mariánských Lázní, kteří bydlí většinou za pomoci asistentů různě na Chebsku a do Jokera chodí nebo je vozí jako ‚do práce‘.
V sociálně terapeutických dílnách jich je téměř 40. Další pak pracují už na smlouvu za výplatu na chráněných pracovních místech na několika pracovištích. Je jich 54. V rukodělné dílně třeba skládají malé papírové krabičky, do kterých přijdou igelitové čepice pro hosty hotelů, kompletují speciální dávkovací uzávěry na lahvičky od léků.
A také se činí třeba v prádelně. Nebo v šicí dílně v pobočce v Karlově ulici, kde si mohou zájemci nechat třeba vyměnit zip. Joker spolupracuje s desítkami firem, které třeba využívají služeb prádelny.
„Jsme docela velká firma,“ poznamenává Petra Lhotáková, manažerka organizace. Aby toho nebylo málo, Joker má ještě pobočky jako Čtenářskou kavárnu, bistro na chebské ekonomické fakultě ZČU a bufet v chebském divadle. Tam obsluhují jak klienti Jokera, tak sociální pracovníci.
„Je dobře, když se rozdíl nepozná,“ říká vedoucí provozů Ivana Šmerdová.
