Příběh ročníku 1957 patří v historii klasik k těm nejpamátnějším.
242 jezdců je tehdy přihlášeno.
135 z nich v nelidském počasí radši ani neodstartuje.
A pouhých 27 cyklistů posléze dorazí do cíle.
Sužují je déšť, zima, sníh. Podobná slota jako při mrazivé apokalypse ročníku 1919, kdy organizátoři dokonce vyhlásili na obrátce v Bastogne dvouhodinovou pauzu, aby jezdci rozmrzli a snědli teplý oběd.
Vidět sníh v ardenských kopcích, dosahujících k 500 metrů, je na jaře takřka nemyslitelné. V roce 1957 však na cyklisty chumelí i 5. května. V Bastogne jim místní obyvatelé servírují čaj a kávu a přinášejí pro ně teplé oblečení. Přesto tu 51 jezdců odmítne pokračovat dál.
Při stoupání na Cote de Wanne se zhroutí obhájce titulu Fred De Bruyne. Zastaví, vzdává, chce si uvolnit nohy z klipsen, ale zmrzlé ruce nejsou tohoto úkonu schopny.
„Pomůžu ti,“ nabízí se jeho pomocník Desiré Keteler.
„Kašli na mě, jeď dál.“
Jenže Keteler nejede. Vzdá i on.
Na železničním přejezdu v Cierreux zastaví skupinu čtyř favoritů stažené závory. Vlak zatím nikde. Tři z nich, v čele s Louisonem Bobetem, trojnásobným vítězem Tour, šraňky přelézají. Naopak Germain Derycke váhá. Ve Francii a Itálii tehdejší pravidla tento manévr nezakazují, zato v Belgii ano.
Ačkoliv i zde se tradují podivuhodné historky, například jak Henri van Lerberghe, šampion klání Kolem Flander 1919, prošel přes koleje i s kolem dveřmi vlaku stojícího právě na přechodu.
Rovněž Derycke přece jen závory přeleze. Ostatní za nimi čekají. Vlám Gérard Saint si tu začne močit na ruce, aby aspoň trochu prokrvil zcela necitlivé prsty. Další jej záhy napodobují. Jean Bobet, bratr slavného Louisona, líčí: „Kšiltovka mi úplně přimrzla k hlavě.“
Po projetí vlaku připadá mnohým cyklistům šlapání už tak moc bolestivé, že raději hromadně nasedají do týmových aut. Odstupuje i Raymond Impanis, toho roku vítěz klasiky Valonský šíp. Mechanika žádá: „Sundej mi brýle, já už se nemohu ani pohnout.“
Louison Bobet na posledních kilometrech kolabuje, přesto odmítá vzdát: „Je to má práce.“ Skončí devátý. Připotácí se do hotelu, kde posedávají jeho týmoví kolegové, kteří dávno předtím vzdali. Sportovní ředitel Antonin Magné je vybídne: „Pánové, vstaňte a aplaudujte. Před vámi stojí opravdový muž.“
Vítězem je Derycke, o tři minuty před Fransem Schoubbenem. Jenže Schoubben podává protest, že Derycke přelezl závory, a dosáhne jeho diskvalifikace. Nicméně o několik dní později protest stáhne. Rozhodčí vyhlásí vítězem oba.
Zmrzlý favorit De Bruyne ovládne další dva ročníky. V zimě 1961 však padá na dráze v Bordeaux, láme si klíční kost a bývalý parťák Willy Vannitsen jej veze zpět do Belgie. Při průjezdu Paříží uvidí kráčet po chodníku herečku Brigitte Bardotovou, Vannitsen se po ní ohlédne - a nabourá. De Bruyne vyvázne s vykloubeným ramenem a rozbitou čéškou. Už nikdy nebude dobrý.
Později se stává televizním komentátorem. Zároveň hodně pije. „Už na začátku závodu zněl jeho hlas opile,“ líčí cyklistický historik Les Woodland. „Na konci ho pak občas museli držet, aby nespadl ze židle.“
