Tkalci pracovali do úmoru až do noci, jinak by v Podkrkonoší neuživili své rodiny. Aby se jim oči nezavřely vyčerpáním a neusnuli nad stavy, pili hektolitry černé kávy.
V Lomnici nad Popelkou a okolí jich bylo v druhé polovině 19. století až 12 tisíc. Tak obrovská masa domácích textilních dělníků přivedla v roce 1873 Jana Václavíka k myšlence na dobré živobytí.
Výrobu podporovala rodina Šlechtů
V Lomnici, jejíž slávu tenkrát šířily především sladké suchary, začal pro tkalce dělat kávomlýnky. Mohl se prý spolehnout na podporu bohaté továrnické rodiny Šlechtů, bohatnoucí z práce tkalců nabuzených kofeinem.
Během první světové války Václavíkova firma sice zkrachovala, výroba kávomlýnků se však v Lomnici udržela dodnes.
„Máme pětadvacet zaměstnanců a roční obrat kolem dvaceti milionů korun,“ říká Miroslav Pěnička, jednatel společnosti Lodos, jež navazuje na tradici založenou Václavíkem. „Neděláme jenom kávomlýnky, ale také další domácí strojky, od čehož se odvíjí název naší firmy. Lodos je zkratkou pro Lomnické domácí strojky.“
Krach průkopníka lomnických kávomlýnků Václavíka a založení Lodosu však dělí dlouhých osmdesát let. Vyplňuje je první republika, druhá světová válka a několik let po ní. O slávu lomnických kávomlýnků se tehdy starali bratři Josef a Čeněk Ouhrabkové a jejich značka B. O. Garantie.
Jeden z mlýnků je ve Zlaté uličce
V roce 1951 jim ale prosperující firmu sebral komunistický režim. Ouhrabkové tehdy zaměstnávali 48 lidí. Od roku 1959 až do roku 1991 patřila lomnická továrna Kovozávodům Semily. Pak se vrátila vnukům bratrů Ouhrabkových.
„Nemáme bohužel příliš dokumentů z doby, kdy firma patřila bratrům Ouhrabkovým. Zůstal nám jeden katalog, pár archivních fotografií a získali jsme také staré lomnické kávomlýnky,“ uvádí Pěnička.
„Hledáme je například v internetových aukcích. Jeden ze starých lomnických kávomlýnků se nachází například ve Zlaté uličce na Pražském hradě. Kávomlýnek Ovál stojí na skříňce v expozici kořenářky. Jeho snímek nám poslal jeden náš fanoušek.“
Václavík dodával tkalcům i ostatním zákazníkům levné kávomlýnky, zaostávající za dováženými výrobky určenými pro bohatší vrstvy společnosti. Ouhrabkové naopak patřili k světové špičce. „Již v roce 1925 vyvinuli kávomlýnek, který předčil všechnu zahraniční konkurenci,“ stojí v textu z lomnického muzea z roku 1983. Autor tehdy připomněl sto deset let od vzniku prvního Václavíkova kávomlýnku. Údajně prvního na území Rakouska-Uherska.
Mlýnky vyrábí i 80 let staré stroje
Dávné časy firmy O. B. Garantie připomínají dnes v Lodosu některé stroje. Ukrývají se mezi nimi totiž i osmdesát let staré unikáty - a slouží podobně dobře jako za vlády bratrů Ouhrabkových.
Nyní opustí Lodos ročně 20 až 30 tisíc kávomlýnků. Asi sedmdesát procent z nich je dřevěných, dvacet procent plastových a deset procent porcelánových.
„Používáme bukové dřevo z Českého ráje a také ořechové a třešňové dřevo z jiných částí republiky. Spolupracujeme s několika truhláři,“ prozrazuje Pěnička.
„Jednoho jsme našli na řemeslných trzích a pochází až z Havlíčkova Brodu. Další žije nedaleko od Lomnice. Jednou za rok k němu navozíme třicet metrů krychlových bukových fošen silných zhruba pět centimetrů. Musejí dobře vyschnout a pro výrobu kávomlýnků se z nich řežou prkýnka o tloušťce šestnáct až sedmnáct milimetrů.“
Podle Pěničky odvádějí truhláři mistrovskou práci. „Máme obchodní partnery v Itálii, v práci se dřevem se vyznají a nad naším kávomlýnkem uznale říkali, že u nich by už nikdo nedokázal takové věci jako náš truhlář,“ upozorňuje Pěnička.
Truhlařinou se živil rovněž jeden z bratrů Ouhrabkových - Josef, Čeněk byl strojním zámečníkem. Pro výrobu dřevěných kávomlýnků s kovovým mlecím ústrojím nelze vymyslet lepší kombinaci řemesel.
„Mlecí ústrojí se skládá se dvou kalených kovových kamenů. Každý z nich má po obvodu dvě řady zubů. První drtí kávu nahrubo, druhý najemno,“ vysvětluje Pěnička. „Mimochodem, ve Francii dělala v 19. století kávomlýnky rodina Peugeotů, jež později založila slavnou automobilku. Francouzské kávomlýnky mají na sobě i teď lva jako znak Peugeotů, stejně jako auta.“
Kávomlýnku byl inspirací Jules Verne
Pěnička podotýká, že se kávomlýnky vyrábějí také v Německu, Itálii nebo v Japonsku. Lomnická firma většinu svých výrobků vyváží. V poslední době se jí daří prosazovat se na slovenském trhu.
Jeden nový prototyp kávomlýnku neskrývá inspiraci knihami Julesa Verna o kapitánu Nemovi. Tvar kávomlýnku i skleněné průzory připomínají ponorku.
Kávomlýnky mají své místo v lomnickém muzeu. „Patří k rodinnému stříbru našeho města. Je fajn, že se tady továrna na kávomlýnky zachovala,“ prohlašuje ředitel muzea Jan Drahoňovský.
„V muzeu máme kolem dvaceti ukázek kávomlýnků a exponátů souvisejících s jejich výrobou. Staré lomnické kávomlýnky jsou kouzelné a dýchá z nich nostalgie. V muzeu vystavujeme například nástěnný porcelánový dvojkávomlýnek. V jedné jeho části se mlela káva a v druhém její náhražka, cikorka.“
Návštěvníci muzea mohou vidět také cestovní mlýnek Tramp. Bratři Ouhrabkové s ním přišli ve třicátých letech minulého století a v Lodosu ho dělají dodnes pod označením Tramp - 3.
V první půlce osmdesátých let sáhly pro Trampa rovněž Kovozávody a v socialistickém Československu se rázem stal nedostatkovým zbožím. Podle dobových pramenů šlo o „výrobek na prokazatelně nejvyšší světové úrovni, v mnohem kratším čase umlel kávu podstatně jemněji než jeho světová konkurence“.
Švédsku učarovaly lisy na česnek
V současné době se lomnické kávomlýnky dají sehnat v e-shopech, v semilské firemní prodejně a také v pražírnách a prodejnách kávy. Levnější plastové kávomlýnky stojí kolem 300 korun. Dražší dřevěné kávomlýnky vyjdou přibližně na 700 až 1000 korun.
„Kávomlýnky si lidé kupují často jako dárky. Z přípravy kávy se i díky nim stává rodinný rituál,“ dodává Pěnička. „Za vznikem kávomlýnků se ukrývá hodně ruční práce. Při jejich výrobě spolupracujeme pouze s českými firmami.“
Lomnické domácí strojky ovšem nezahrnují pouze kávomlýnky, ale také mlýnky na koření, lisy na česnek, louskáčky na ořechy, kráječe na chleba, kráječe na vejce, krouhače zelí či odpeckovače. „Například do Švédska vyvážíme ročně desítky tisíc lisů na česnek,“ poznamenává Pěnička.
