RECENZE: Hradecký Vincenc je až bolestně aktuální skvěle sehraný kvartet

Pro publikum, které nedůvěřuje druhdy módním zdramatizovaným globálním depresím ani okázale pojatému hnusu z lidské existence, může být britská komedie Torbena Bettse Vincenc ideálním titulem.

Zleva Jiří Zapletal jako Oliver a Natálie Řehořová v roli Emily v britské komedii Vincenc v Klicperově divadle v Hradci Králové. | foto: David Taneček, ČTK

Hru ve výborném překladu Michala Zahálky, kterou v české premiéře nyní uvedlo královéhradecké Klicperovo divadlo, však bezesporu ocení i ti, kteří by mohli podezírat dramaturgii, že chce plnit měšťanské hlediště současnou rozesmátou tuctovkou v duchu agenturních zájezdovek.

Vincenc z roku 2014 vykazuje až učebnicově všechny znaky veleúspěšného nadnárodního kusu, tedy i diváckého hitu, byť jeho srovnávání s neméně úspěšným Bohem masakru Yasminy Rezy kulhá, neboť v něm ztrácejí kultivované tváře sobě rovní.

Anglická komedie, jež s hořkým nadhledem i hlubokým vhledem vystavuje přesnou diagnózu „předsmrtných proleženin“ západní civilizace, má však blíže třeba k Drábkovu Náměstí Bratří Mašínů, neboť sčítá a účtuje s kde čím od salonního levičáctví přes 11. září a přezíravé pohrdání zchudlou periférií až po dnešní válku s terorismem.

Režisér Petr Štindl, který se po letech do Hradce vrátil, má cit pro komorní kusy. Text odvážně a skvěle rozehrál na velké scéně, jíž stačí interiér obýváku bohatších intelektuálů s gaučem a křesly a náznakem zahrady. Někdejší inscenátor Zellerových psychologických her Ten třetí a Kdybys umřel rovněž citlivě nakládá s hudbou, stačí mu skotská lidovka My Bonnie Lies over the Ocean, avšak v různých podáních i náladách. Ale vždy adekvátní k amtosféře i emocím.

Základním principem každé dobré komedie je náraz. U Bettse se srazí povýšení liberálové z metropole s fotbalovými vlastenci ze „severu“. Dramatik (stejně tak režisér) však nekáže, nemistruje, nesoudí ani nelamentuje, královsky baví, byť humor a tragédie jsou u něj spíše jako olej a voda a rozuzlení, které ranou osudu pošle k šípku všechny ideologie světa, je víc než zřejmé. To ale vůbec neubírá na zážitku.

Nemusí úporně hláškovat, aby vyvolala smích. Hradecká činohra ve zkoušce z britské školy konverzační komedie nejvyšší jakosti poučené i americkým klasikem Neilem Simonem obstála výtečně.

Torben Betts: Vincenc

80 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové.

Premiéra: 3. prosince 2016

Režie: Petr Štindl

Hrají: Natálie Řehořová, Jiří Zapletal, Kamila Sedlárová, Jan Vápeník

A teď to nejdůležitější: hradecký Vincenc je nejen až bolestně aktuální, ale hlavně herecké divadlo skvěle sehraného kvartetu, který nezahodí jedinou repliku. Scéna přiznání, v níž jedno nedorozumění přebíjí druhé i třetí, patří už do kategorie mistrovských.

Nenápadně civilně, přesto s jistotou vtahují do děje Natálie Řehořová v obtížné roli dojemně umanuté marxistky Emily i Jiří Zapletal jako ironický otec jejího dítěte Oliver, jenž mužní až se zděděným kontem.

Razanci torpéda, s nímž nabourají jejich liberální bohorovnost, mají „skuteční lidé odvedle“, tedy Jan Vápeník v roli užvaněného pošťáka Alana, fotbalového fanatika plného nenaplněných snů, a hlavně Kamila Sedlárová. Její znuděná Down, jednoduchá krasavice z periférie, jež levným sexapealem zakrývá zranitelnost a strach hrdé matky, se v závěru mění v tichý a nejsilnější argument proti systému, kde se „dávno něco zvrtlo“.

Čtyřem osamělým hrdinům po hořké inventuře proher a pochybných vítězství zbývá než konejšit se nadějí, s níž v závěru přichází dobrácký Alan. Kromě něj však všichni vědí, jak je marná.