V komorním titulu se představí čtyři vynikající herci hradeckého Klicperova divadla - Natálie Řehořová, Jan Vápeník, Kamila Sedlárová a Jiří Zapletal. Bettse v Hradci nastudoval zkušený režisér Petr Štindl, který ve zdejší činohře už připravil úspěšné inscenace Kdybys umřel, Ten třetí či Mefisto.
„Když jsem před časem začala číst hru Torbena Bettse, říkala jsem si, že vím, co mě čeká. Ano, bude to další z řady příjemných vtipných konverzačních komedií. Jsem poučena Oscarem Wildem, Georgem Bernardem Shawem, francouzskými konverzačkami a nějaké ty úspěšné americké bulvární komedie jsem také četla či viděla, tak co by mě ještě mohlo překvapit. Jenže překvapilo,“ říká dramaturgyně Markéta Bidlasová.
„Sice jsem ve Vincentovi našla to, co jsem očekávala - vtipné slovní přestřelky, nenadálá komická setkání, rozvíjející se nedorozumění - jenže s postupujícím čtením přišly také věci, díky nimž se mi spíš než klasické konverzační komedie začaly vybavovat psychologicko-sociálně laděné filmy anglického filmového mistra Mikea Leigha. Nebo divadelní bestseller posledního desetiletí Bůh masakru Yasminy Rezy. Dokonce mi na mysl přišla perla absurdního dramatu, hra Kdo se bojí Wirginie Woolfové,“ líčí Bidlasová.
„Takže jsem si začala klást otázku, co se to s touhle konverzační komedií stalo. Kde se v ní bere ta pozvolna se rozvíjející hořká příchuť? Co je jinak?“ přibližuje dramaturgyně.
Komedie měla premiéru v březnu 2014 v komorním Orange Tree Theatre, kde o ni byl takový zájem, že se přesunula na West End do St. James Theatre.
Žít mezi „skutečnými lidmi“
Nemůže snad být téma současnější: Intelektuálové Oliver a Emily se přestěhují z Londýna na sever Anglie, kde je levnější bydlení. A Emily, coby vzorná salonní levičačka, touží, aby jejich dítě vyrůstalo mezi „skutečnými lidmi“. A dva takoví se blíží: Alan a Dawn, manželé od vedle, přijdou na malé přátelské posezení.
V úhledném obýváku se tak střetne metropolitní kavárna s kulturou plechovkového piva a na povrch vyplouvají dávné ambice, touhy i předsudky. Někde kolem brousí jedna otravná kočka a leckdo skrývá temné tajemství.
„Každý má svůj kousek pravdy, každý má chvíli, kdy vzbuzuje lítost či ryzí sympatie. A vzápětí o ně vlastním přičiněním přichází, protože pýcha a předsudky, iluze a omezenost jsou na všech stranách. Což je zábavné. Ale někdy také mrazivé. A někdy k pláči,“ uvádí Bidlasová.
Osmačtyřicetiletý dramatik a scénárista vložil do hry vlastní zkušenost.
„Z Londýna jsem se odstěhoval v roce 2003. Prodal jsem svůj byteček a hned si koupil velký dům úplně na severu Anglie. Mimo Londýn jsem to přitom znal jen maličko, takže to byl ohromný kulturní šok. Svým způsobem je to satira na sebe sama, na levicového, středostavovského, vzdělaného literáta z jihu, který najednou žije v ulici plné lidí, kteří nikdy nevycestovali z rodného města a kterým z oken visí anglické vlajky a dokonce i portréty královny,“ říká Torben Betts.
I já se potkal s jedním takovým Alanem, říká autor
Když se přestěhoval na sever, potkal se v hospodě s jedním takovým Alanem.
„Výborně jsme si rozuměli, než jsem začal zpochybňovat Blairovy motivy stran války v Iráku a říkat, že britská armáda vždycky bojovala nikoliv na straně dobra, ale na straně imperiální agrese a tak dál. Byl to bývalý voják a málem mě zabil. Odtud tahle hra,“ přiznává autor a připouští, že se rád pohybuje na hraně mezi komedií a tragédií.
„Mám za to, že smích z úzkosti je v divadle ten nejlepší. Doufám, že se těm lidem nevysmíváme, protože jsou to lidské bytosti, které cítí hodně bolesti. Já ale rád těžím komiku z každé situace. Asi jde o to, aby se lidi smáli, než si v průběhu představení uvědomí, že už neslzí smíchy, ale pláčou. Jestli to teda není moc naduté,“ dodává.
Dramaturgyně míní, že Vincenc je hra, která z tradiční formy komedie sice vychází, ale poučená nebo inspirovaná jinými žánry ji zlehka porušuje, hraje si s ní a posouvá ji a láme.
„Hlavně se však poctivě snaží uchopit realitu, podívat se na náš svět ve vší jeho nejednoznačnosti a absurditě, zmapovat alespoň kousek toho, co se ve vztazích kolem nás ‚nějak strašně zvrtlo‘. Při tom nepřestává být zábavná a divácky vstřícná. Velmi dobře si tak vede v náročném umění podávat hořké kapky v atraktivním obalu. Považuji to za její největší přednost a věřím, že ji hradečtí diváci dokáží ocenit,“ uvádí Markéta Bidlasová.
Vincenc je první Bettsova hra přeložená do češtiny. Přeložil ji Michal Zahálka, autorem výpravy je Petr B. Novák. Předpremiéra je v pátek v 19 hodin, premiéra v sobotu ve stejný čas.
