Neurazil jste se, když vás tvůrci oslovili s nabídkou úlohy stařičkého otce Fourase?
Určitě jsem se neurazil, ale trošičku mě to zaskočilo. Hned jsem se totiž viděl v té latexové masce s dlouhými vousy a vlasy do půli zad. Už na první schůzce ale mé představy rozptýlil režisér, který řekl, že mají úplně jinou ideu a že chtějí, abych to byl já. Měl jsem si jen nechat narůst trochu delší vlasy a neměl jsem si stříhat vousy. Takže jsem jen maličko zdivočel.
Je pravda, že od vašeho francouzského kolegy se lišíte na první pohled.
Manželka mi na to konto vytáhla z internetu fotografie, jak vypadá otec Fouras v jiných světových verzích Pevnosti Boyard. Jihokorejský otec Fouras vystupoval ve vojenské uniformě, ve které připomínal Napoleona, a největší šok pro mě byl v turecké verzi, kde v téhle roli vystupuje dokonce mladá žena! Francouzi navíc ani nechtějí, aby ostatní televize kopírovaly jejich původního otce Fourase, takže víc se přiblížit vzhledem ani nešlo.
Sledoval jste původní série?
Ano, sledoval. A právě proto, když jsem byl osloven, tak to pro mě byla nabídka z říše snů. Pevnost je legenda a není to jen můj pocit. Přesvědčil jsem se o tom i z reakcí lidí, kteří tam přijížděli. Dokonce i u hodně mladších kolegů, kteří to museli sledovat jako děti. Například Kuba Prachař a Honza Dolanský z té první soutěžní party říkali, že by to dělali klidně i zadarmo.
Vy jste jako moderátor spojený především se soutěžními a na druhé straně s dětskými pořady. Co z toho vás bavilo dělat víc?
Řekl bych, že to tak plynule navázalo a vlastně se to v mnoha ohledech doplňovalo. Navzdory svému věku jsem pořád takové hravé dítě. Když jsem začal dělat dětské vysílání, tak jsem s Českým rozhlasem, kde jsem byl tehdy paralelně zaměstnaný, jezdil coby vedoucí na tábory s rozhlasovými dětmi. Vzali jsme osmdesátku dětí a partu kamarádů, vymysleli nějakou hru a vyrazili na Šumavu. Ty děti na to dodneška vzpomínají. Ještě dnes se mi stane, že za mnou v hospodě nebo na ulici přijde nějaký už mírně proplešatělý čtyřicátník a osloví mě: „Nazdar Honzo, já jsem tvoje dítě!“ V první chvíli se vždycky leknu a pak si uvědomím, že má na mysli tábor.
Jste známý především z obrazovky, ale začínal jste v rozhlase. To musela být obrovská změna už pro to, že vás začali poznávat lidi na ulici.
Někdy to mohlo být trošičku nepříjemné. Vzpomínám si, jak jsme jednou s dcerou a manželkou stáli ve frontě na vstupné do zoologické zahrady a přede mnou byla paní, která si mě všimla, ukázala na mě prstem, tak zblízka, že si mě s ním doslova přidržela, asi abych jí nikam neutekl, a začala volat na manžela: Jé, Vendo! To je tén, no koukej! A já tam zíral s prstem před očima fascinovaný jako kobra. S manželkou jsme se pak začali strašně smát. Jinak je ale popularita spíš příjemná a přinášela mi asi to, že když bylo nedostatkové zboží, tak jsem dostal banány. (smích)
Jan Rosák s manželkou
Další takový důležitý milník nastal v devadesátých letech s nástupem komerční televize Nova. Byl přechod do soukromého média velkým rozdílem?
Vůbec ne. Vlastně jsem jen trošičku změnil charakter pořadu. Tehdy jsem paralelně dělal Videostop a byl jsem osloven na Bingo. Doktor Železný mě pozval na schůzku a tam mi řekl: Připravte se na to, že jestli to vezmete, tak to bude bomba! A byla to bomba. Ten pořad měl neskutečnou sledovanost. Okolnosti toho, proč to s ním nakonec nedopadlo, byly trošku smutnější. Ale to je už jedno. Každopádně Bingo mě posunulo o kus dál.
Další pořad, který je s vámi hodně spjatý, je bezesporu Riskuj! Ten mimochodem ani po letech z obrazovky nezmizel, v nočních hodinách se stále i po mnoha letech reprízuje.
To mi samozřejmě dělá radost. Já na to občas také narazím. Většinou když už ležím v posteli a chci, aby mě televize uspala. Řeknu si: A jéje, tam je nějaký člověk, co je mi trochu podobný, akorát je o hodně mladší. (smích) Před lety jsem také pro TV Paprika, která vysílá z Maďarska pro střední Evropu, natočil tři takové gastro seriály. Vtipné bylo, že tyhle seriály byly nadabované do cizích jazyků a já jsem dostal ukrajinskou, rumunskou a také maďarskou verzi. Bylo úžasné se slyšet, jak mluvím plynně maďarsky. Od té doby uplynulo snad víc než dvanáct let a reprízuje se to dodneška! Takže mi občas někdo, kdo kouká dlouho do noci na televizi, řekne: Člověče, zase jsi někde vařil! (smích)
Určitě stále sledujete trendy v televizní branži. Co jste říkal na to, když se před několika lety začala rozmáhat móda nejrůznějších reality show?
Musím říct, že mě to štvalo. Přiznám se rovnou, že to nemám rád. Neříkám, že všechny reality show, protože nejde zahrnout do jednoho chlívku talentové soutěže a pak nějakou pochybnou vilu nebo Výměnu manželek. Některé ty pořady ale opravdu sklouzávají do takového morálního suterénu, abych to řekl slušně.
Takže raději hned přepínáte...
Chraň bůh, abych se na to díval cíleně, ale někdy se tomu nevyhnete a stačí zahlédnout upoutávky. Najednou na vás vykoukne nějaký příšerný lidský póvl, který už v té ukázce mluví jako kanál. Proč bych se na to měl dívat, když mě k tomu nikdo nenutí? Něco takového mě má bavit, těšit? Možná si pak někdo leda může říct: Jéžiš, někdo je na tom ještě hůř než já. To je ale podle mě hodně malá berlička.
