Proč se vlastně Peklu říká Peklo?
Teorií názvu této osady je více, od té, že vzhledem k uzavřenému údolí je tu tepleji než v okolí až po odvození z původního názvu Frowergen in Heller, pocházejícího z roku 1601, přes Hölle a podobně.
Jak jste se do Pekla dostal?
Byla to čistá náhoda. Jednou jsem sem vyrazil se svým kamarádem, který se stal úředníkem státní správy a měl tady nějaké místní šetření. Vzal mě na výlet a já, byť jsem studoval ve Frýdlantu, jsem nikdy v těchhle končinách nebyl. Projížděli jsme kolem rybníka a učaroval mi charakter vesnice, úplně odlišný od ostatní Raspenavy. Rok a půl nato jsem se rozhodl, že si tady koupím nějaký dům.
Kdy to bylo?
Je to už téměř patnáct let, bylo mi tehdy dvacet osm let.
A kde jste do té doby žil?
V Liberci. Studoval jsem pak pět let v Praze, potom následovala civilní vojenská služba ve Státní vědecké knihovně. A nakonec, i když jsem původně vystudoval projektování zahrad, jsem se začal věnovat počítačové grafice, která mi učarovala. Dostal jsem zakázku na první ročník Veletrhu dětské knihy v Liberci a od toho se pak odvíjelo všechno další.
To jsme trochu odbočili, vraťme se zpátky do Pekla. Proč jste tu vybral zrovna tenhle dům?
Protože byl jako jediný na prodej. Je to bývalý hostinec a penzion. Dokonce jsem od jednoho pamětníka slyšel, že bylo období, kdy tu fungoval i nevěstinec. Po válce dům sloužil nějaký čas jako podniková rekreační chalupa. Mnoho podrobností o osudech stavení se bohužel nedochovalo.
V jakém stavu chalupa byla, když jste ji koupil?
Na to, že to je téměř sedm set metrů čtverečných obytné plochy, stála kolem půl milionu. To o jejím stavu myslím vypovídá. Ruina, vybourané nosné příčky, všechno se muselo dělat znova, voda, elektřina, střecha, okna...
Rekonstrukce ctila původního ducha...
Musel jsem se snažit. Je to i tím, že se nalézáme v Přírodním parku Peklo, takže se musím držet určitých pravidel třeba ohledně střešní krytiny nebo členění oken.
Jste kluk z města, jaké to bylo ocitnout se najednou na venkově?
Byl jsem zvyklý na večerní život Liberce a tady hospody zavírají v deset, což byla doba, kdy jsem byl v Liberci zvyklý teprve někam vyrazit. To bylo první překvapení. Další spočívalo v tom, že Peklo je rekreační oblast, takže v zimě tady skoro nikdo není. Když jsem přebíral klíče od domu, tak v celé vesnici nebyla ani noha. Dneska už je to ale jiné, stěhují se sem mladí lidé a Peklo znovu ožívá.
Jaké to je, žít v tak velikém domě?
Když to viděl kamarád, prohlásil, že jsem koupil obecní školu. Maminka zase propadla pocitu, že jsem se zbláznil. Dneska bych do toho asi nešel, je to velké sousto, ale tenkrát jsem byl mladý a plný elánu. V každém případě jsem nasbíral spoustu zkušeností.
Na zdech vám visí různé obrázky starého Pekla, tehdy Karolinthalu. Stal jste se zjevně místním patriotem...
Ano, a to jsem se o historii nikdy nezajímal. Tady jsem ale narazil na lidi, jako třeba pan Miroslav Jech z Hejnic, Štěpán Paschke, místní osvícený majitel statku Jan Chytil nebo spisovatel Pavel Vinklát. Díky nim jsem poznal zajímavou historii, dozvěděl jsem se třeba, že během let 1832 a 1833 pobýval v Pekle na handlu Antonín Zeman, otec spisovatele Antala Staška a děda Ivana Olbrachta. Nebo že je tu chalupa, kam jezdil spisovatel Václav Kaplický, který tu napsal Trnovou korunu či Kladivo na čarodějnice. Peklo například v roce 1843 mělo 468 obyvatel a stálo zde 73 domů a prý se mu říkalo vesnice milionářů, protože tu žili zruční řemeslníci. Údajně vyráběli i dřevěné hračky a jezdili s nimi na trhy do Žitavy. Pěstovaly se tu třešně a jahody, v zahradách dodnes staré stromy rostou a jezdí sem ovocnáři, kteří si z nich berou rouby. Pekelské třešně jsou vyhlášené.
Jak jste se tak ponořoval do historie Pekla, objevil jste něco opravdu zajímavého?
V roce 1986 tu vybudovali rybník. Na jeho místě se dřív těžila rašelina pro nedaleké Lázně Libverda a říká se, že do té rašeliny kdysi, když kraj sužovaly morové rány, pohřbívali mrtvé. Občas tam v těch bažinách kolem někdo tu a tam najde nějaký křížek z náhrobků apod.
Je tu krásně. Jediné, co Peklo hyzdí, je obří plechová hala u kravína, té jsem se napoprvé lekl.
Ano, lidi koukají, když přijedou na křižovatku a na ní stojí obří seník. Není to hezké, takový pozůstatek socialismu. Na tom místě dřív stál hostinec V zeleném lučním údolí. Tady, kde sedíme, se to zase jmenovalo U svěžího pramene nebo U třešňové aleje, to podle toho, kdo ji zrovna provozoval. Téměř naproti hostinci V zeleném lučním údolí kdysi stála porcelánka pánů Adolfa Röslera a Wilhelma Wildnera. Vyráběly se tu porcelánové panenky, střenky pro nože, písařské potřeby, figurky, vázy na květiny nebo hlavičky na hole. Zaměstnávali svého času okolo padesátky lidí. I dneska, když v Pekle zaprší, ty věci z půdy vylézají a my je sbíráme.
Působíte jako spokojený Pekelčan...
Každá mince má ale obě strany. Město má svůj tep, žije pracovním ruchem, pořád tam něco jezdí a lidi někam chodí. Tady se snadno propadá pocitu, že jsou pořád prázdniny. Když pak mám pracovat a otevřeným oknem vidím turisty, děti z táborů a lázeňské hosty z Libverdy, je to někdy těžké se k práci donutit. Mobilní síť téměř nefunguje, ale z této letargie člověka bezpečně vytrhne, když na displej najednou naskočí patnáct zmeškaných hovorů. Je to někdy legrace, ale pracovat se odtud samozřejmě dá.
Tím jsme se nenásilně dostali k vaší práci. Čím se živíte?
Jak jsem už řekl, ačkoliv jsem vystudovaný zahradní projektant, zběhl jsem k počítačové grafice. Když jsem začínal, nebyly tu ani školy, které by se tomu oboru pořádně věnovaly, takže to byl celkem snadný start. Po revoluci se navíc začalo rozmáhat soukromé podnikání a člověk si mohl klientelu vybírat. Zlatá léta.
Pro koho jste třeba dělal grafiku?
Stěžejní a zlomová zakázka byl zmíněný Veletrh dětské knihy v Liberci. Pak následovaly další, pro velké společnosti - i zahraniční, i státní správu, neziskovky a tak dále. Veškeré reference jsou snadno dohledatelné na našich projektových webech. Poslední dobou vydávám i kalendáře a pohlednice věnované Frýdlantsku, získal jsem i značku Regionální produkt Jizerské hory.
Přebal alba Vztahem zapni liberecké skupiny Jarret.
Všiml jsem si, že děláte i obaly pro hudební nosiče...
Z nejznámějších třeba tři cédéčka pro libereckou kapelu Jarret – v současnosti pracujeme na čtvrtém. A není to jen o grafice, třeba fotografii na titulku posledního alba liberecké skupiny Těla si vybral Luboš Beránek z mého portfolia. To mě moc potěšilo.
A nemá nakonec zahradní architektura s grafickou prací mnohé společné? Myslím tím třeba zásady kompozice, prostorové rozvržení a tak...
Je to tak. Profesor Mareček na České zemědělské univerzitě nás kompozici učil a určité zásady, ať je to třeba zlatý řez nebo jiné kompoziční styly, jsou platné univerzálně. Mimochodem, víte, proč aleje, které lemují cesty k zámkům, začínaly malými stromy, které postupně následovaly větší a větší?
Netuším.
Když si to naštvaný sedlák chtěl jít vyřídit s vrchností, vstoupil do aleje z malých stromků. Nasupenost se ho stále držela, ale jak se stromy zvětšovaly, začala klesat, protože najednou nad ním něco rostlo a on si začal připadat menší. Nakonec došel k tomu obrovskému zámeckému schodišti a už byl krotký jako beránek.
Pozoruhodné. Ale zpět k práci: věnujete se ještě internetovému serveru freedlantsko.eu, který je jakýmsi zdejším informačním rozcestníkem. Jak vznikl?
Se svým kolegou, spisovatelem a novinářem Honzou Šebelkou, jsme se podíleli na různých městských a obecních zpravodajích. Pak jsme dospěli k tomu, že by nebylo od věci vybudovat kompletní informační internetový portál, obzvlášť tady na Frýdlantsku, kde tehdy nic takového nebylo. Přibrali jsme kolegu, programátora Pavla Junga a začali jsme. Po pár letech se to vyvíjí celkem uspokojivě, dostáváme se v průměru k dvěma tisícům unikátních přístupů denně, což není špatné. Návštěvnost bohužel zvedají často tragické události, což není nic příjemného, ale tak to prostě chodí. Je to zatím neziskový projekt, ale do budoucna bychom byli rádi, aby zisk generoval, abychom mohli přibírat redaktory, spolupracovníky, a tím i nabídnout poutavější obsah. Zatím je to takový pokročilejší rozcestník, jak jste naznačil v otázce (směje se).
Krom toho spolupracujete také se Zámeckým pivovarem Frýdlant, že?
S majitelem pivovaru Markem Vávrou se známe přes dvacet let. Když začal před šesti lety pivovar obnovovat, zaujalo mě jeho nadšení a zápal pro věc, ať už stran zachovávání historické památky nebo vaření piva. Pivo z Frýdlantu je naprosto úžasné a jak Marek Vávra říká: tady můžete zjistit, jak chutnalo pivo jak před sto lety. A je fakt, že je úplně jiné než ta ostatní. Úspěšně spolupracujeme téměř dva roky, podílím na vizuálním stylu, etiketách a mnoha dalších věcech. Mimo jiné zmíněný pivovar krásně funguje jako místo setkávání se zajímavými lidmi, kteří se sem dostali pracovně nebo jen tak na pivo. Zcela jistě zajímavé a inspirující setkání bylo s Petrem Brestovanským ze Severočeského muzea v Liberci nebo s islandským archeolog Adolfem Fridrikssonem. Podobných setkání bylo nespočet, frýdlantský pivovar prostě přitahuje neuvěřitelně zajímavé lidi.
Práce je, jak se zdá dost. Necítíte někdy, že byste si potřeboval trochu odpočinout?
Cítím. Často se mi stává, že když se probudím, nejraději bych spal dál, klidně celý den. Člověka to vyždímá. Práce je moc a času málo. A mně vadí, že něco vytvořím, pak to už je někde veřejně k vidění a mně je třeba po týdnu jasné, že leccos bych s odstupem udělal trochu jinak, lépe. Věci by měly prostě mít čas dozrát.
