„Je to jen sport. A ten led je kluzký,“ připomíná Michal Březina už na tiskové konferenci po krátkém programu.
Jako by tušil, co se o den později stane.
Ze třetího místa vstupuje v Bratislavě ve čtvrtečním večeru do volných jízd.
Opět jednou útočí na medaili.
Ale opět ji nezíská.
Dvakrát po čtverném salchowu padá na led. Už ani axel, jeho výstavní skok, nefunguje. Nic najednou nefunguje. Nastává temno.
Pády po čtverném salchowu. Dvakrát stejný příběh.
V roli korzára odstřelí sám sebe.
Dobruslí a skloní hlavu. Měl v hale nejpočetnější podporu ze všech favoritů. Tleskají mu, i když selhal. Jenže body jsou nemilosrdné. Propadá se na desáté místo.
„Něco je špatně. A já nevím co. Kdo mu pomůže?“ zoufá si na tribuně jeho otec Rudolf Březina a vzpomíná, jak ještě před čtyřmi lety jezdil syn na rovinu s Javierem Fernandézem.
„A kde je dnes Fernandéz?“
Kde? Věší mu na krk zlatou medaili. Dobyl ji s převahou 60 bodů!
Michal Březina mlčí, nemluví. Nepřichází mezi novináře. Tanja Fladeová z ISU, která koordinuje rozhovory, jen pokrčí rameny: „Zmizel na hotel. Nemohu ho popadnout a přitáhnout sem.“
V tiskových materiálech stojí: Březina - no comment.
Tak končí jedno z nejkvalitnějších evropských klání posledních let. Javier Fernandéz se v něm proměnil v ledového Franka Sinatru, i s jedním pádem exceloval a v hale Ondreje Nepely se stal prvním krasobruslařem od éry Ondreje Nepely, jenž oslavuje čtvrtý evropský titul v řadě. Poprvé v historii uviděl šampionát výslednou známku přes 300 bodů.
Javiér Fernandéz. Tři sta bodů a závod v jiné lize.
Stříbrný Izraelec Byčenko samou radostí tleskal sám sobě, počáteční selhání napravil bronzový Rus Kovtun. A v poslední volné jízdě kariéry odvalil veškerý stres posledních let Francouz Amodio, po životním výkonu líbal led, zatímco mu stadion pořádal ovace vestoje a jeho kouč Morozov se dojetím rozplakal.
„Merci“ ukazoval Amodio tabulku všem svým dlouholetým fanouškům. Medaile mu sice o jediný bod unikla, ale přesto: Mohl si představit nádhernější loučení?
Alexej Byčenko, senzační stříbro pro Izrael
Březina startoval až úplně poslední v nejsilnější skupině. V rozbruslení předtím skočil naprosto vše. Dlouhých 40 minut poté však čekal na jízdu, čas se v šatně nekonečně vlekl a z ledu sem doléhal bouřlivý aplaus.
„Nemám tohle čekání rád,“ říkal trenéru Karlu Fajfrovi.
Březinův otec předtím usedl na tribuně až pod strop, do nejvyšší možné řady. Vydal se sem z pověrčivosti. „Takhle nahoře jsem seděl, když jel Michal třetí nejlepší volnou jízdu v Turíně 2010, i když zajel druhý kraťas v Nice 2012. A taky v Záhřebu 2013, kde byl bronzový,“ vysvětloval.
Marně přivolával štěstí.
Ve večeru výjimečných výkonů potřeboval jeho syn jízdu na hraně osobního maxima, aby vystoupal až na stupně vítězů.
„Tady nejde taktizovat,“ říkal otec.
Tomáš Verner vzpomínal, jak on sám taktizoval pouze jednou, v Helsinkách 2009. Tehdy mu kouč Michael Huth nařídil, ať místo kombinace čtverného toeloopa s trojitým zařadí jen dva trojité toeloopy.
„Zlobil jsem se proto na něj,“ vyprávěl Verner. „Bylo to proti mé vůli. Cítil jsem se trapně, že mám na ledu bojovat o medaili s tak lehkou kombinací.“ A stejně medaili posléze ani nezískal.
„Ale Michal dneska na té bedně bude,“ věštil.
K mání byla za 242,21 bodu. Takovým hodnotám však zůstal Březina na hony vzdálen. Přesněji: chybělo mu k ní 30,40 bodu.
Volná jízda, na kterou chce Michal Březina zapomenout.
Čtyřicet minut po závodě se přece jen vrací z hotelu zpět do haly, aby se zde vyzpovídal. „Myslel jsem si předtím, že se mnou po té jízdě už ani nikdo nechce mluvit. Omlouvám se,“ povídá.
Co se tedy na ledu stalo?
„Zkrat,“ vzdychne. „Vjel jsem tam a cítil se normálně. Pak se všechno zbortilo. Rozjel jsem se a najednou se mi zlomil led pod nohama. Bušil jsem do toho až moc silou. Byl jsem přemotivovaný.“
Hůř skončil na Evropě pouze jednou, hned při svém debutu v roce 2008.
„Dneska je to asi nejhorší pocit, co jsem při bruslení zažil,“ usoudí. „Cítím se hodně blbě. Tolik lidí sem kvůli mně přijelo, připadal jsem si tu díky nim skoro jako doma. A já je všechny zklamal.“
Jak že to ale o den dříve říkal? Je to „jen“ sport. Silné emoce opadnou. Ti, kteří jej právě teď obviňují z psychické lability, zaměří svoji pozornost jinam. A život i sezona půjdou zase dál. Kdo ví, třeba si z bratislavského propadu vezme ponaučení.
Zakroutí hlavou.
„Ne. Žádné ponaučení. Na tenhle den chci co nejrychleji zapomenout.“
Přesto po chvíli prohlásí: „Musíme něco změnit. Nevím ještě co, ale něco ano. Pokud bych měl dál takhle závodit, tak ani na ty závody radši jezdit nechci.“
