„Jsem asi nejmladší, který jsem tehdy ve vlaku byl. Jel jsem tehdy s tátou,“ říká dnes osmapadesátiletý Petr Ulrich z Pardubic. Přestože mu v době děsivého neštěstí byly pouhé tři roky, má na událost dvě vzpomínky.
„Pamatuju se jen útržky, jak mne na nosítkách z vlaku vynášely dvě postavy. A pak jak jsem ležel v Pardubicích v nemocnici. Měl jsem zlomeninu klíční kosti a otřes mozku. Tatínek přežil také, ale měl velice těžká zranění,“ vzpomíná muž, který tehdy jel ve třetím vagoně motorového vlaku od známých z Pardubic do Hradce Králové. Když mu otec později celou tragédii líčil, vzpomínal na velkou mlhu a hrozivý náraz.
Na místě se sešlo několik desítek lidí, mezi nimiž byli i známí tehdejších obětí. „Kamarádka mé spolupracovnice z Pardubic jela v jednom z vlaků a neštěstí nepřežila, bylo jí osmnáct let. Zůstalo tady dost mladých lidí, stalo se to v době, kdy jezdili studenti ze školy. A od jedné známé tu zůstali oba prarodiče. Měla tehdy devět let. Mně v té době bylo osm let, vždycky když jedeme kolem pomníčku, tak na to vzpomeneme. Byla to tragédie,“ říká Hana Černá z Pardubic, která přijela k pomníčku na kole se svým mužem.
Mrazivé vzpomínky má na neštěstí i Hana Vidímová z Čeperky. „Na náměstí v Čeperce byly spousty rakví. Vidím to před sebou často, v obci vládla strašná tísnivá atmosféra. Byla to strašná tragédie, teď na ni vzpomínáme a zrovna včera se stalo to, co se stalo v Paříži. Kam to spějeme? Je to všechno nějak zvrácené,“ uvedla v sobotu žena.
Žena přišla o otce, sestřenici i strýce
Spolu s farářem z Čeperky přišla k pomníčku i šestaosmdesátiletá Jaruška Hlaváčková, která při neštěstí před pětapadesáti lety jako jednatřicetiletá přišla o svého otce, ale také o sestřenici či strýce. „Tatínek byl železničář, pracoval jako signalista. Můj syn na něho tehdy čekal, protože slavil osm let a děda měl mít za dva dny šedesát. Chtěli to oslavit společně,“ říká smutně pamětnice, která vzpomíná i na ponuré dny v Čeperce. „Celá obec to prožívala moc špatně, všichni obyvatelé byli tehdy dobří přátelé, mnozí měli mezi mrtvými rodinné příslušníky,“ vzpomíná žena.
Největší dopravní tragédie v české historii se odehrála v pondělí 14. listopadu 1960. Při srážce motorového vlaku a parní lokomotivy zemřelo 118 lidí. Většina z nich přitom uhořela poté, co obsluha lokomotivy vypustila žhavý popel do rozlité nafty, která vytekla z motoráku. Dalších 110 lidí bylo zraněno.
Dnes na místě nehody stojí pomníček v podobě černé žulové desky. „Lidé se spontánně sjíždějí na místo každý rok. Letos bylo půlkulaté výročí, tak jsme jako obec pořádali o něco větší akci,“ uvedl starosta Stéblové Vladimír Exner.
Vzpomínka byla spíše komorní. Přítomní položili k pomníčku květiny. Pamětníci dodnes vzpomínají na tísnivou atmosféru dní po nehodě, kdy nemocnice v Pardubicích i v Hradci Králové byly plné raněných a chystal se státní pohřeb všech zabitých. Ten se uskutečnil 19. listopadu 1960.
„Neštěstí mi vzalo elán do života. Uvědomil jsem si, jak je vše relativní. Že když ráno vyjdu z domova, už se do něho nemusím večer vrátit. To neštěstí byla vlastně poprava,“ vzpomínal pro MF DNES tehdejší student Jaroslav Peterka, který nehodu přežil a dokonce tehdy z trosek zachránil několik lidí.
Za viníky srážky byli nakonec označeni členové posádky vlaku 608, který odjel ze stanice Stéblová bez svolení výpravčího.
