Zní to paradoxně, ale ruská vojenská intervence může syrský režim oslabit a přivolat jeho pád.
Úvodní široce založené ofenzívy režimních sil podporovaných ruskými nálety, bojovníky Hizballáhu, šíitskými milicemi z Iráku a příslušníky íránských ozbrojených sil totiž dosáhly jen lokálních úspěchů draze vykoupených těžkými ztrátami na živé síle a vojenské technice. Pokud by se situace nezlepšila, syrský režim nejenom neupevní své obranné pozice, ale bude se po ukončení ruských operací nacházet v horší kondici než na jejich počátku.
Jan KužvartAnalytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a drony (bezpilotní prostředky). Spolupracuje s řadou médií včetně iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku a historii. |
Vyhlídky režimu by mohlo zhoršit i to, že opozici se může dostat zvýšené podpory ze zahraničí a tlak režimu a jeho spojenců může její řady zkonsolidovat a zradikalizovat. Pragmatická nutnost zefektivnit velení a koordinace bojových akcí opozičních bojůvek tváří v tvář zesíleným útokům režimu totiž může jít ruku v ruce s náborem nových bojovníků, jenž bude podnícen odporem proti „okupačním silám pravoslavné velmoci“.
Rusko dnes hraje v Sýrii vabank. Pokud se mu nepodaří syrský režim zachránit, o Sýrii nadobro přijde, neboť mu v regionu nezbude žádný vazal. Není totiž v pozici Íránu, jenž podporuje v Libanonu šíitské hnutí Hizballáh a na syrské půdě pak buduje na místním režimu nezávislé milice. Dlouhodobé vedení leteckých operací v Sýrii bude pro Rusko rovněž logistickou a organizační výzvou a svět bude nepochybně bedlivě sledovat, jak si Moskva povede.
V sázce je tak i mezinárodně-politická reputace Ruska coby velmoci, neboť bez ohledu na délku a vývoj bojů musí prokázat, že jeho intervence není jen pouhý gestem či pomíjivou demonstrací síly.
Putinův režim nehraje syrskou hru pouze pro své zahraniční konkurenty, ale i pro své národní publikum. V případě porážky by tak utrpěla jeho důvěryhodnost i doma. Podobně jako carské Rusko však může své síly snadno přepnout, protože vedle Sýrie je stále angažováno i na pro Putina geopoliticky nepostradatelné Ukrajině. I kdyby však Sýrie popularitou Putinova režimu citelně nezamávala, může vládci Ruska přidělat vrásky na čele z bezpečnostních důvodů. „Islámský stát“ (IS) může provést na území Ruské federace odvetné útoky a krom toho úspěšně těžit i z vývoje v Sýrii.
Například proto, že boj s IS nepředstavuje pro syrský režim ani Rusko v tuto chvíli prioritu. A také z toho důvodu, že Írán je nyní nucen věnovat více pozornosti Sýrii než Iráku. Jednak pro to, aby maximálně využil synergického efektu ruských útoků a režimních ofenziv, a jednak, aby jeho vliv v Sýrii nepoklesl na úkor Ruska. Obě země, ač spojenci, totiž mají každá vlastní regionální agendu a zájmy. Írán tak do Sýrie přesouvá i část milic z Iráku, kde má IS tím pádem volnější ruku, protože bagdádská vláda je slabá a zbytek šíitských milic vyčerpán nekonečnými boji.
Budoucnost samozřejmě nemusí být pro Moskvu takto černá. Je však nutno brát v úvahu i možný negativní vývoj bojů v Sýrii. PR zisky z ruské akce v Sýrii jsou pro Kreml jisté, avšak krátkodobé, kdežto případná ruská neschopnost z konfliktu odejít se ctí by mohla mít následky trvalé.
Tím spíše, pokud syrská opozice skutečně dostane zvýšenou podporu od svých arabských spojenců, syrský režim zeslábne a Írán vytrvá ve svém úsilí nenechat se v Sýrii svým velmocenským spojencem zahanbit. Ve výsledku se pak nemusí zakývat židle jen pod vládcem Damašku.